Safír

Kapitola XXV.

Poslední dobou se čím dál více uvědomují, že si moje postavy dělají, co chtějí. A já jim ani nemůžu říct ne. :D Užijte si další kapitolu.

Fahnirovo zranění nakonec nebylo jen nějakým obyčejným škrábancem. Na několik dnů mu byla zakázaná jakákoliv aktivní činnost. Rána se musela zatáhnout a na to potřeboval klid. V první chvíli byl celkem rozčílen, že opět je to on, kdo musí ležet v postelí. Na druhou stranu přímo do slova ležet nemusel, takže měl alespoň tu výhodu, že se mohl odebrat do knihovny. Tam strávil nad knihami těch několik dnů.

Ráno čtvrtého dne už ale uháněl stájemi. Konečně se už mohl znocu proletět. Těšila ho i myšlenka, že by Diablo dnes nemusel být tak mrzutý jako vždy. I on si přeci rád opět narovná křídla.

Drak se nechal z boxu bez obtíží vyvést, jen něco otrávěně zamručel. Fahnir si v přítmí stájí vůbec nevšimnul, že Diablo nepatrně kulhá. Jakmile se ocitli v prostoru arény na sluníčku, Diablo se zastavil.

„Co se děje? Tak pojď, ne?" Otočil se na něj Fahnir.

Drak se na něj ale jen odmítavě podíval.

„Co pak, Tyron tě tak zahnal?"

Nevěděl, proč to vůbec řekl. Neměl to dělat. Diablovi se v očích míhnul vzteklý oheň a vystartoval po Fahnirovi. Jeho pohyb ale zbrzdila zraněná noha a když se na ní v zapomnění opřel, zaskučel bolestí. Těžce dopadl na zdravou levou tlapu a rozčíleně na Fahnira zařvál.

„Promiň, to byla hloupost, já jsem to tak nemyslel..." Rychle zašeptal Fahnir.

Diablo od něj odvrátil pohled a hlavou se pokoušel zakrýt zraněnou nohu.

„Čšššš..." Zasyčel, aby ho uklidnil. „Můžu se na to podívat?"

Zeptal se a vpřed natáhl ruku. Diablo se ale po něm vztekle ohnal hlavou. Chtěl na něj znovu zařvát, ale Fahnirův pohled ho zastavil.

„Neublížim ti. Jen se na to podívám."

Uklidňoval ho a stále blíže se přibližoval ke zraněné noze. Stačilo ale uhnout pohledem a Diablo na něj vyrovně zasyčel.

„Prosím."

Zašeptal a prosebně se podíval drakovi do očí. Nakonec Diablo povolil a Fahnir se dotknul jeho tlapy.

„Tak přeci jenom, jsi tomu neuniknul..."

Vypadlo z něj, když spatřil kousek kovů zabodnutý hluboko do masa. Krev kolem rány uschla a kůže začal trochu hnisat. Zřejmě se tam dostala nějaká špína. Tohle se ti opravdu líbit nebude, napadlo Fahnira, ale musím to udělat.

„Promiň!" Vykřikl a dříve, než drak stačil cokoli udělat, vytrhl mu ten kousek železa z tlapy.

Diablo se náhlou bolestí a překvapením postavil na zadní. Z tlamy mu unikl hlasitý výkřik a chtěl se volnou tlapou po Fahnirovi ohnat. Zastavil ji však těsně před jeho hlavou a udiveně se na ní podíval. Tupá bolest, která ho sužovala už několik dnů, byla náhle pryč. Obrátil překvapeně hlavu k Fahnirovi.

„Nestihl jsem ti říct, že to trochu zabolí..." Poznamenal s výmluvným úsměvem. „Ještě s tím musíme něco udělat. Jsi pro?"

Drak se na svého „zachránce" jen nevěřičně díval a nepřítomně zakýval hlavou. Fahnir zmizel ve stájích a vrátil se s čistými hadrříky a kýblem vody. Ránu pečlivě vyčistil a poté zavázal obvazy. Diablo vše poslušně vytrpěl, jen pár krát tiše zasyčel, když to moc štípalo.

„No a teď by to mohlo být všechno."

Prohodil Fahnir a po dlouhé době se znovu podíval drakovi do očí. Něco v Diablově pohledu bylo zvláštní. Díval se na něj jaksi zpříma, zorničky měl široce otevřené a dříve, než Fahnirovi došlo, co se vlastně děje, vše kolem zčernalo a on ztratil vědomí...

Probudilo ho bílé světlo a když otevřel oči, byl znovu v Diablově mysli. Opět seděl na teplém písku a vedle něj se tyčila černá hora. Drak si lehnul na zem naproti Fahnirovi a hlavu složil na přední tlapy.

„Proč jsi mne sem pustil?" Zeptal se Fahnir se zjevným údivem.

Diablo neodpověděl. Zavřel oči a dělal, že spí.

„Chceš se znovu zasmát? Tak mne zase vykopni, ne?"

Diablo pootevřel jedno oko.

„Chtěl jsem ti poděkovat."

Na Fahnirově tváři se objevil němý úžas.

„Takže to má být pocta, být tady s tebou?"

Diablo uraženě zvedl hlavu.

„Samozřejmě. Nepamatuješ si, jaká byla tvoje poslední návštěva?"

„Ano, ale to jsem tady byl dobrovolně..."

„To mi jako chceš říct, že se ti tu nelíbí?"

Fahnir se najednou zasekl. Teď má hodně vysokou šanci vypadnou odsud stejně jako minule.

„Ale ne... Líbí se mi tady."

„No proto..." Zasyčel Diablo a znovu se uvelebil na předních packách.

Prázdný prostor zaplnilo tíživé ticho. Fahnir se zvedl a šel se projít. Bílá poušť ale neměla konce a její horizont se schovával v zvláštním nažlutlém oparu. Znovu s hlasitým výdechem spadl na písek. Byl měkký a teplý. Nabral ho do dlaně a pomalu ho nechl sypat se dolů. Tichý šramot zrnek přerušil nějaký zvláštní zvuk. Byl podobný hudbě. Fahnir se zaposlouchal a vskutku odněkud z dálky k jeho uším doléhala píseň. Nic podobného ještě nikdy v životě neslyšel.

„Diablo..." Zašeptal směrem k drakovi.

Píseň umlkla a Diablo zvedl hlavu.

„Co je?"

„Už to zase není slyšet... Slyšel jsi to také? Taková píseň, nebo já nevím..."

„Asi jsem usnul."

Fahnir se na něj nechápavě podíval.

„I nám se občas zdají sny. Mně se často zdá o mé matce."

„Ale co ta píseň?" Pořád nechápal Fahnir.

„Tu mi zpívala, když jsem nemohl usnout."

„Vy zpíváte?"

Diablo se lehce uchechtnul. „Jen někdy a jen někomu."

„A umíš také zpívat?"

Najednou drak zvážněl. „To, že jsem teď tvým dlužníkem ještě neznamená, že se mne můžeš vyptávat na takové osobní věci. A vůbec, co tady pořád děláš?"

„Vždyť jsi mne sem pozval."

Drak otráveně zamručel.

„Tak tě zase odezvu. Měj se..."

Fahnirovi se opět zatmělo před očima a bílé světlo zmizelo.