Safír

Kapitola XXXI.

Musela jsem dobře využit volna uprostřed týdne, a tak přicházím s další kapitolou, kde Fahnir zkoušku dokončí. Ale jak to dopadne? To si musíte přečíst sami.

Užijte si novou kapitolu. :)

...

I Rufus byl zaskočen náhlým Fahnirovým pádem. Hluboce si oddechl, když ho znovu spatřil na Diablově hřebetě. To však udělal chybu. Fahnir využil jeho chvilkového zaváhání a přesně mířenou střelou probodl hrudník figuríny. Zbývalo už jenom sebrat brašnu. Ale jak?

Nepřemýšlel dlouho. Vlastně vůbec. Oba najednou napadla úplně stejná věc. Fahnir se pevně chytl levou rukou sedla a stlačil k sobě kolena. Diablo se otočil hřbetem vzhůru a prohnal se nad nic netušicím Rufusem. Fahnir rychlým pohybem strhl brašnu a přitiskl ke své hrudi.

„Skvělé! Skvělé!" Vykřikl na Diabla. „Teď se musíme zbavit toho střelce."

Diablo krouživě klesal dolů. Fahnir se rozhlížel kolem sebe, jestli někoho neuvidí. Ale ten tajemný střelec jakoby vůbec neexistoval. I tady měl ale Fahnir štěstí. Lučišník se prozradil. Jeho šíp Fahnira minul opravdu jen těsně a tím způsobil vlastní zkázu. Fahnir se otočil a všiml si slabého pohybu na tribunách. Látka barvy písku a okolních kamenných kvádru lehce vlála. Tak tady se schovává! Nužedobrá...

Diablo visel ve vzduchu nad tímto místem, aby mohl Fahnir lučišnika zastřelit. Ale nepřítel nebyl tak hloupý a ze svého úkrytu nevylezl. Fahnir se sám sebe ptal, jak to, že tu jsou dva živé terče a ne jeden a jak ho má teď odstranit? Odpověď přišla sama. Fahnir vyplýtval své zbývajicí dva šípy, když střelec na chvíli ze svého úkrytu vykoukl. Bohužel se netrefil. Diablo totiž vždy ve chvíli, kdy střílel, sebou nějak cukl. Nezbývalo nic jiného, než použit meč. Diablo se jen lehce dotkl tlapama tribun, ale i to Fahnirovi bohatě stačilo na to, aby dokázal z jeho hřbetu pohodlně seskočit. Vytasil meč a zmizel pod přikrytím žlutého plátna.

Diablo netrpělivě čekal ve vzduchu. I porota seděla se zatajeným dechem. Najednou se venku ukázal lučišnik a v těsném závěsu za nim Fahnir. Diablo radostně pohodil hlavou a Fahnir se otočil na porotu. Pohledem našel Širu. Měla pevně sevřené rty a dívala se na něj svým obvyklým vražedným pohledem. Tentokrát se ho ale nezalekl. Lehce se usmál a pak předvedl něco, co vzdáleně připomínalo pukrlé. Pak znovu vyskočil na Diabla a vydal se na další kolečko nad arénou.

Zbývalo už jen pět terčů. Fahnir trochu litoval těch šípů, ale stejně by skončil na zemi. Najednou si vzpomněl na kopí. Uchechtnul se. Nikdy mu to s ním nešlo. Ale do jednoho z těch tří terčů by se snad mohl trefit? Diablo zamířil přímo na ně. Ještě ne... Ne... Ještě...„Teď!" Vykřikl sám na sebe a hodil kopí. Diablo se ale nějak podivně pohnul a mávnul křídly. Kopí kvůli tomu letělo na jinou stranu, než vůbec mělo. Fahnir si z toho ale nic nedělal.

,,Byla to moje chyba..."

Pak Diablo rychle let stočil a hned přistál. Dvojici zahalil prach, čehož Fahnir využil a nenápadně se dostal k jedné z figurín a probodl ji mečem. Pak se ale stalo něco, co opravdu nikdo nečekal.

Nikdo z poroty, ale Fahnir a Diablo se o všem domluvili předem. V řadě zbývaly dva živé strašáky. Neměla je ale zabít Fahnirova ocel, ale něco mnohem nebezpečnějšího. Když prach opadl, otočil se Diablo směrem k terčům a otevřel tlamu. Neunikl z ní ale pouze neškodný řev, ale i smrtící oheň. Sláměné figuríny vzplanuly a ohnivé jazyky vyšlehly k nebi.

Porota nebyla schopna pohybu, ještě nikoho tady nenapadlo zbavit se nepřítele tak rafinovaným způsobem. Fahnir byl ale zaskočený ještě víc než oni. Sice o tom věděl, ale nikdy v životě ještě neviděl draka chrlit oheň. Za svou chvilkovou nepozornost vzápětí zaplatil pěknou modřinou na zádech. Někdo ho udeřil rukojetí meče. Sykl bolestí a otočil se. Stál před ním mladý muž v kovovém brnění. Již stihl svůj meč vytáhnout z pochvy a už ho zanášel nad Fahnirovu hlavu. Rychle uhnul stranou a vytasil svůj meč. Ocel zařinčela o sebe.

Fahnir si pamatoval, že mu zbývá ještě jedna oběť a že není daleko. Opatrně ustupoval, aby sedostal k figuríně blíž. Pořád si však musel udržovat odstup od válečníka v brnění. Bojovalo se mu ale mnohem lépe než se Schneidrem. Konečně potkal sobě rovného soupeře. Pochopil, že i on je také učeň. Prudce odrazil meč svého protivníka a tím ho lehce vyvedl z rovnováhy. Využil této krátké chvíle a rychlým pohybem usekl figuríně hlavu. Bojovník v brnění na něj stále více tlačil a pokoušel se ho zahnat ke zdi. Měl však smůlu. Fahnir nebyl obyčejný bojovník, byl to jezdec.

Opět se obratně vyhnul soupeřovu útoku a rozeběhl s pryč.

„Zbabělče!" Zařval jeho protivník. Z pole boje se neutíká.

Fahnir ale nechtěl utéct.Chtěl použit tu největší zbraň, kterou měl. Draka. Bleskově vyskočil na jeho hřbet a Diablo se odlepil od země. Fahnir těžce dýchal, ten souboj mu přeci jenom dal zabrat.

„Tak jo, kamaráde. Ukažme jim,co v nás je, teď nebo nikdy!"

Diablo se otočil. Na chvíli se zadržel na jednom místě, jakoby se chtěl nadechnout před ponorem do vody. Pak se ale jeho tělo natáhlo jako struna a střelou vyrazil přímo na nepřítele dole. Bojovník v brnění soustředil svůj pohled na blížicího se jezdce. Díval se na drakův hřbet a na Fahnirův vztyčený meč. Nahle ho schoval. Proč? Němý údiv se odrážel na jeho tváři. Najednou se Diablo otočil kolem své osy a když se opět vrátil do normální polohy, Fahnir na jeho hřbetě nebyl.

„Co to..."

Vyrvalo se bojovníkovi z úst. Domluvit nestihl. Na zem ho srazil silný úder do hlavy...

Fahnir seskočil na zem z Diablovy tlapy. Udělal kotrmelec, aby svůj dopad zmírnil. Pak se rychle zvedl a přistoupil k svému protivníkovi, který se válel na zemi. Praštil ho rukojetí meče, když prolétal kolem a teď mu přiložil ostří ke krku. Bojovník se ani nehnul. Byl ještě omráčený. Ale zvládl zamumlat něco jako:

„Zdáv.. s.."

„Vzdává se." Řekl hlasitě a zřetelně Fahnir směrem k porotě.

Spatřil jejích tváře. Mluvily za vše. Nepotřeboval se jich na nic ptát, i tak mu bylo jasné, co si myslí. Zrzoun si spokojeně hladil bradku, vysoký se odklonil dozadu a uznale pokyvoval hlavou. I Schneidr se pokoušel schovat nadšený úsměv. Jen jedna osoba se tvářila nevraživě. Žádný obdiv, radost, ani jiné podobné pocity se neodrážely na její tváři. Byla kamenná a jen její zelené oči zářily bojovným leskem. Fahnirovi ale bylo jedno, co si myslí. Věděl, že tímto všechny o svém umění přesvědčil.

Porota se k němu otočila zády a začali si mezi sebou něco šuškat. Fahnir zahlédl, jak se muž pod ním pohnul. Schoval meč zpět do pochvy a podal mu ruku. Bývalý nepřítel se na něj překvapeně podíval, ale přátelské gesto neodmítl. S Fahnirovou pomoci se zpět vyškrábal na nohy.

„Dík."

„Není zač." Usmál se Fahnir.„To já děkuji za skvělý souboj."

Bojovník se pobaveně zasmál.

„Dnes jsem bojoval s leckým, alety jsi opravdu dobrý. Nekruť hlavou. To ti říká žák císařké akademie bojových umění."

„Já jsem si říkal, že budeš také učeň."

„Tak to jsi měl pravdu..."

Fahnir se opět lehce usmál a najednou pocítil uvnitř zvláštní pocit strachu.

„Neboj." Řekl tiše žák císařské akademie, jakoby vycítil Fahnirovy pocity. „Po tomhle výkonu ti nemůžou říct ne." Povzbudil ho a vzápětí serozloučil.

Fahnir se plný napětí otočil zpět na porotu. Na zádech ucítil teplý dech a na jeho rameni přistála velká Diablova hlava. Obtočil kolem jeho čumáku ruku a lehce ho poplácal. Porota se vrátila na svá místa.Jejích výrazy se změnily. Teď byly všechny stejné. Každý z nich se ovládl a již neukazoval žádné své pocity. Širu se zvedla ze svého místa. Povrchně zvedla hlavu a škodolibě se usmála.

„Zkouškou jsi neprošel!"