Safír

Kapitola XXXVIII.

Zdravím vás, drazí čtenáři. Jak vidíte, ještě žiju a rozhodně se psaní tohoto příběhu nechci vzdát. Chci se vám za svou skoro třítýdenní neaktivitu omluvit. Měla jsem takový menší pisatelský blok. Ale naštětí je to již za mnou.

Dnes již přicházím s novou kapitolou a slibují vám, že o Vánocích to doženu. Užijte si čtení a hlavně první den prázdnin.

Fahnir mířil k nábřeží. Měl se tu sejít s Borisem. Jeho přítel totiž byl odhodlaný najít zde své kouzelné bylinky.

„Když je to město obchodu, tak tady ten čaj být musí!" Říkal.

Každopádně tu ještě nebyl. Alespoň ho Fahnir ještě neviděl. Část tržiště na nábřeží byla ale opravdu velká a lidi se to tu přímo hemžilo, takže vůbec nebylo divu, že ho Fahnir na první pohled nenašel. A tak se nenápadně přidal k jedné skupince a splynul s davem. Proud lidí ho plynule unášel přímo k mostu. Fahnir využíval své značné výšky, lidi z hlavního města byli až podivuhodně malého vzrůstu, a rozhlížel se po okolních stáncích.

V protisměru se na něj přímo řítila jakási drobnější osoba. Prodírala se davem se zvláštní obratností. Spěchala. A Fahnir by se ji ani nevšiml, kdyby do něj vzápětí nevrazila. Naznámemu z ruky uklouzl pečlivě svázaný balíček a nějaký dopis. Fahnir se sehnul, aby dotyčnému pomohl a omluvil se. Neznámý byl ale rychlejší, rychle sebral z dlažby své věci a stejně rychle vstal.

„Promiňte."

Zazněl tiše a omluvně ženský hlas a osoba přikrývaje si dopisem obličej už chtěla opět zmizet v davu.

Fahnirovi byl ale tento hlas povědomý. Otočil se a před sebou uviděl její zátylek s velkým drdolem. Pár neposlušných kaštanových pramínku rušilo jinak dokonalý účes.

„Širu?"

Zeptal se váhavě a položil utíkající osobě ruku na rameno. Opatrně se otočila a její zelené oči našly jeho plný překvapení obličej. Jen chvíli se na něj nedůvěřivě dívala, než si ho v hlavě spojila s jeho jménem. Pak se veselé usmála.

„Fahnire!"

„Netušil jsem, že se setkáme tak brzy." Usmál se s potěšením.

Nad jeho výrokem si jenom lehce uchechtla.

„Doufám, že jsem ti svým nárazem nezpůsobila nějaké závažné zranění."

„Myslím, že mám otřes mozku."

Širu se upřímně zasmála. Chvíli na sebe jen tak zírali.

„Nechceš někam doprovodit? Abys nikomu svým vražením nezpůsobila nějaké těžké zranění."

„Taková chybějící končetina, viď ..." Svraštila Širu přísně obočí. Pak se ale znovu usmála.

„Kam míříš?" Zeptala se ho.

„Spíš kam potřebuješ ty?"

„Domu?"

„Ale vždyť ho máš na druhém břehu a... co děláš tady?" Nechápal Fahnir.

„Promiň. Úplně mi po tom nárazu vypadlo, že ještě potřebuju vyzvednout jeden balíček pro svou známou..." Zadrmolila.

„A to je tím směrem?" Ukázal rukou k mostu.

„Přesně opačným."

Fahnir se zatvářil trochu zklamaně.

„Co pak?"