Safír

Kapitola XLI.

Tak a jsem zpět. Tadá! Hodně dlouho jsem nic nepřidala a chci se vám všem za svou neaktivitu omluvit. Bohužel za ty dva uplynulé měsíce jsem neměla ani čas , dkonce ani náladu na psaní, ale teď už je to doufám lepší.

Takže dnes přicházím s novou kapitolou a protože příští týden mi začínají prázdniny, tak přibydou i další.

Ještě jednou se vám neskutečně omlouvám, mí drazí čtenáři a doufám, že jsem vás od tohoto příběhu neodradila a čtení si užijete. :)

Podzimní slavnosti byly jednim ze dvou nejzářivějších svátků roku. Celá země se postupně oblékala do slavnostního šatu. Ani Santark nebyl výjimkou. Každý občan chtěl přispět k svátečnímu vzhledu. Různobarevné stužky, květiny a listí byly všude kolem. Na provázcích nad ulicemi visely pestré lampiony a třpytivé koule. Obchodníci u stánků i na lodích vytáhli barevné plachty. Z každého okna, z každých dveří se linula vůně nejrůznějších dobrot. Je to přeci i oslava sklizně a kolik různých věcí se dá z čerstvě posbíraných surovin uvařit...

Neoblékalo se ale jenom město. I lidé se přehrabovali v truhlách a hledali své slavnostní podzimní šaty. Každý chtěl vypadat co nejlépe a co nejbarevněji. Blížila se zima, která měla všechny barvy ze světa smést...

Lass se připojil k Norisovi a pomáhal mu s přípravami. Boris a Fahnir však chtěli ještě Santark poznat. Prozkoumávali zákoutí hlavního města, jeho chrámy a různá náměstí, zahrady a tajemné dvorky a slavné trhy. Dokonce jednou zaloudali až k paláci, dovnitř jim však byl vstup odepřen. Poslední večer před oslavami se připojili k Norisovi, který byl jejích pomoci více než jenom rád. Dokonce jim na zítřejší maškarádu nabídl zdobné masky.

Příštího rána je vzbudil příšerný rachot. Hlavy všech čerstvě probuzených obyvatel vykoukly ven v tu správnou chvíli. Znovu se ozval rachot a z protějšího břehu řeky k obloze vylétlo několik ohnivých květů. Tak započaly slavnosti.

Lidé vyšli do ulic a začalo veselení. Na každém rohu se nabízelo lahodné jídlo a pití všeho druhu. Lidi se bavili písněmi a tancem. Hlavní tržiště se proměnilo na divadelní pódium. Pouliční umělci zde předváděli své umění pro obveselení obecenstva. Šašci, tanečníci na koních, polykači nožů a ohniví muži. Tolik kuriozních vystoupení Fahnir ještě v životě neviděl. Všude byl slyšet smích a šťastný hovor. Každý se bavil, jak se mu chtělo.

A od hlavní brány se už k velkému náměstí blížil slavnostní průvod. Koně v hábitech zdobených zlatem, vojáci v lesklé zbroji, všechny nejlepší složky císařské armády v celé své kráse, muzikanti, tanečnici a na závěr nejočekávanější dračí jezdci. Podzimní a jarní slavnosti byly jedinými příležitostmi, kdy měl obyčejný lid možnost spatřit svého vládce. Ani tento rok to nebylo výjimkou. V pompézním obleku se hrdě nesl na hřbetě svého draka. Císař totiž podle tradic byl dračím jezdcem a zároveň vrchním velitelem všech letek. Za nim pochodovalo ještě pár známých jezdců z Císařské letky. Všichni si na ně ukazovali prsty a v opojení vyšeptávali jejích jména, jako kdyby to byla jména bohů...

Fahnir chtěl za každou cenu vidět dračí jezdce. Sice už téměř patřil do jejích řad, sledoval tyto slavné bojovníky se stejným nadšením. Bohužel náměstí bylo již plné a tak zaujal včas místa u mostu. Když se draci konečně dostali z těsného sevření ulic, hrdě pozvedli hlavy. Radost a život z nich přímo sálal, jako teplo od dobře rozehřatých kamen. Svou energií nabíjeli okolní dav, který k nim s úsměvem natahoval ruce. Fahnir ale cítil žal a smutek. Nechápal, odkud se v něm bere tolik zoufalství a stesku. Něco tady bylo špatně...