Safír

Kapitola X.

Zdravím, vás, drazí čtenáři, tohoto příběhu. Chtěla bych se vám upřímně omluvit, že jste museli takovou dlouhou dobu čekat na pokračování. Doufám, že vám to touto kapitolou vynahradím. :)

Fahnir věděl, že svoji otázkou instruktorku hodně rozhodil, proto se vůbec nedivil, že z jeho pokoje tak rychle utekla. Příštího dne se neukázala, i když se na její ranní pozdrav těšil. Jakým překvapením pro něj bylo, když místo ní po obědě do místnosti vstoupil jeho přítel.

„Borisi?"

„No ano! Kdo jiný by to mohl být?" Usmál se Boris.

Fahnir byl nadšený. „Tak jak jde život? A klidně se posaď."

Boris jeho nabídky využil a žuchnul sebou do křesla.

„Ach... Proč jen v nemocničních pokojích jsou tak pohodlné židle a křesla? No nic... Ptal ses, jak se mi vede? Poslední dobou báječně! Je mi upřímně líto, že nemůžeš být s námi, ale prostě ti musím říct, jak je to úžasné. Jak se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Není to pravda. Říkají to totiž lidi, co ještě nikdy neseděli na drakovi!"

Fahnir se usmál.

„Ale vážně! Je to něco neskutečného. Těš se!" Podotknul Boris. „Co ty? Jak se cítíš?"

„Už je mi mnohem líp. Jsem rád, že hýbu rukama."

Boris se na něj udiveně podíval. „Ty nemůžeš chodit?"

„Zatím ne. Instruktorka říkala, že po tom spojení s drakem se tomu ani nemám divit. Prý je to normální..."

„Hmm... A kdy budeš zase na nohou?"

„To ještě nevím..." Odpověděl Fahnir smutně.

Boris ale nepřišel si jen tak popovídat. Přišel s dárkem, který Fahnir velice ocenil. Neměl se totiž jak se během těch dlouhých hodin ležení zabavit, a tak přinesenou knihu velice ocenil. Neviděl ji poprvé. Nechal si totiž tuto knihu v pokoji s tím, že si ji jednou, až bude mít čas, přečte. Byly to dračí legendy a pověsti z dávných časů. Když ho Boris opustil, vrhl se do čtení. Žádnou z těchto legend neznal a tak nechal na náhodě, co si dneska přečte. Zavřel oči a bez složitého vybírání otevřel knihu. Název příběhu zněl: Dračí paní.

Poté, co se zjevili tři draci z Diamantových skal, staly se tyto skály jejích domovem. Lidi se báli na toto území chodit a pokud nemuseli, celé oblasti se raději vyhnuli. Císař se ale nechtěl smířit s tím, že ztratil své největší ložisko drahých kovů a šel proti drakům bojovat. Obrovské vojsko vytáhlo směrem k Diamantovým skalám a měli za úkol škodlivé draky zničit. Smaragdová dračí královna nechtěla zbytečné smrti, ale císař ji nedal jinou šanci. V úzkých roklinách lehce zničila většinu armády a její trosky se ve strachu vrátily do blízké vesnice.

Mladá dívka Efiís této zkáze přihlížela a když se zničené vojsko vrátilo, rozhodla se, že se sama vydá do skal. Její rodina i celá vesnice jí to vymlouvaly, ale nebylo to vůbec platné. V noci se nepozorovaně vyplížila z vesnice a vydala se do obávaných skal. Cesta nebyla vůbec nejlehčí a Efiís byla ráda, až konečně vyšlo slunce. Byla na naprosto neznámé horské rokli. Bylo to spíše úzké údolí. Co však Efiís uchvátilo, bylo množství všelijakých kamínků a drahokamů rozesetých všude po zemi. Říkala si, jestli se ji to náhodou nezdá a v tu chvíli za sebou uslyšela svištění, jak mohutná dračí křídla rozřezávala průzračný vzduch.