Safír

Kapitola LX. (1)

(Krátké zakončení událostí z poslední kapitoly...)

Stáli na okraji skalní římsy. Slunce už skoro nehřálo, ale příjemný jižní vítr čechral Fahnirovy vlasy a Desariyovou srst. Daleko pod nimi šuměl les a horská říčka. Sem tam se mezi stromy ukázal ostrý výstupek skály. A přesně tam dolů měli oba za chvíli skočit.

„Připravený?" Z nepříjemných myšlenek vyrušil Fahnira výkřik instruktorky.
„Ne..." Zavrčel otráveně sám sobě pod nos.

„Nemluvím s tebou." Odsekla. „Safíre?"

Drak byl na rozdíl od svého jezdce celý natěšený. Když mu ráno Širu vysvětlovala, co bude muset udělat, díval se na ní se zjevným překvapením. Stále v něm vzbuzovala nedůvěru, ale musel ji nechat, že ač nebyla jezdcem, byla velice zkušená a zřejmě bylo v jejím zájmu pomoct jemu a Fahnirovi zpevnit jejích pouto. Divil se, že se sám nevšiml Fahnirova strachu a tento střemhlavý pád dolů mu připadal jako výborný nápad. Jenže jeho jezdec si myslel něco jiného.

Neboj se. Jen mi věř.

Na Fahnirovu reakci už nečekal a bez dalšího varování udělal krok do prázdna. Hned ucítil, jak Fahnir sevřel v pěst jeho srst. Letěli dolů jako střela. Ještě daleko od země ucítil drak, jak ho jezdec tahá nahoru. Nehodlal se ale tentokrát podvolit. Musel mu ukázat, že se s ním může cítit v bezpečí, že jeho křídla ho nezklamou. A tak se řítil dál dolů a jen těsně u země pád vybral a vyhoupl se zpět k obloze...

Fahnir se celý klepal a když přistáli zpět na římse, tak jediné, co chtěl, bylo znovu stát nohama na pevné zemi. Jenže Safír ho nenechal slézt.

„To jako bude ještě něco?" Zeptal se roztřeseným hlasem.

„No jasně." Pověděla mu měkce Širu. „Teď ti zavážu oči. A Safír provede vše úplně stejně jako předtím, jen nic neuvidíš."

Černý hedvábný šátek mu přistál na očích.

„Jen mu věř, Fahnire..."

Slyšel už jen lehoučké zadunění, jak seskočila z drakovych zád a hned na to ho prudký Safírův pohyb zaklonil dozadu. Měl, co dělat, aby se na drakovi udržel, ale nakonec se mu povedlo přitisknout skoro těsně k jeho krku.

Se zavázanýma očima mu připadal pád mnohem delší. Každou chvíli čekal, kdy přijde rozhodující trhnutí a to stále nepřicházelo a nepřicházelo. Až nakonec ho čekat přestal. Přestal nad tím přemýšlet. Slyšel jen vzduch, jak sviští okolo křídelních blán. A pak ten monotónní zvuk prořízlo cosi nové. Slabé bouchání. Rovnoměrné a klidné. To slyšel drakovo srdce. Ucítil jak kdesi pod jeho koleny slabě vibrují žeberní kostí – to dýchá. A všechno, i drakův dech, i tlukot srdce bylo tak klidné, tak upokojivé, že se mu zdálo, že nepadají, ale jen poklidně plachtí. Jediné, co kazilo tu představu bylo svištění větru...

A najednou se svět zhoupl. Rychlost, se kterou letěli, postupně padala, až nakonec si byl Fahnir jistý, že už jenom plachtí k římse. Tehdy si sundal pásku z očí.

Pochopil.

Následujících několik hodin strávil Fahnir na Desariyově hřbetě. Drak mu předváděl ty nejkrkolomnější triky, které ve vzduchu zvládl, a čím více jich bylo, tím více Fahnir věřil křídlům svého ještěřího společníka. Bylo to zvláštní. Po pádu se zavřenýma očima se v něm jakoby rozbila nádoba, ve které celou dobu schovával svůj strach a ten prostě a jednoduše vytekl pryč. Když se s Desariyem potkal, měl pocit, že ho zná už roky a teď se mu zdálo, že i na jeho hřbetě tráví čas snad od narození. I když za celou tu dobu udělali oba při letu pár chybiček a několikrát Fahnir málem sletěl dolů, i v těchto situacích měl Safír nakonec vše pod kontrolou a jeho jezdci se nic nestalo. Pro Fahnira to byl osvobozující pocit.