Safír

Kapitola XXI.

Dnes byl vyjímečný den. Poprvé měl letět na drakovi mimo areál akademie. Těšil se a to neskutečně. Konečně spatří něco jiného, než zaprášené střechy a jiné učně...

Bylo brzy ráno a Fahnir čekal na Širu ve Velké aréně. Diablo se překvapivě nechal osedlat bez vyvádění. Zřejmě se též nemohl dočkat, až konečně po dlouhé době ucítí vůní divočiny a studený vítr pod křídly. Seděli spolu na písku a dívali se směrem ke vchodu do stájí. Oba mlčeli. Diablo neměl žádnou chuť o něčem si rozprávět se svým prozatimním jezdcem a Fahnir věděl, že to nemá cenu. Stejně mu Diablo neodpoví.

V bráně se objevila postava a Diablo nedočkavě zvedl hlavu. Stačila mu chvíle, aby poznal, že to není osoba, kterou očekávají, a tak znovu ulehl na písek. Fahnir ale potřeboval delší čas. Teprve až člověk vyšel ze stínu, poznal v něm Schneidra. Byl v jezdeckém oblečení a u pasu měl připevněný meč. Na tváři se mu odrážel překvapený výraz, zřejmě nečekal, že tu tak brzo někoho najde.

Když přišel blíž, Fahnir se zvedl, aby instruktora pozdravil.

„Co tady tak brzo děláš?" Zeptal se Schneidr a pohledem si měřil draka za Fahnirovými zády. „Nejsi ty náhodou ten, co pořád ztrácí vědomí?" Nepříjemně se zasmál.

„To jsem." Odpověděl naprosto vážně Fahnir.

„Vidím, že se za to nestydíš."

„Také, že nemám za co. Jen málo kdo ze začátečníků se dokáže spojit s drakem."

Schneidr se zarazil a v obličeji přímo zsinal. Fahnir věděl, že ho svým výrokem naštval, ale což, sám ho vyprovokoval...

„Proč tady máš toho divokého draka?" Obořil se na něj naštvaně. „Víš, že vy máte zakázané..."

Fahnir ho však přerušil: „Mám povolení od Širu."

„Jak? Ty, ty, t-ty znáš její jméno?" Zakoktal překvapením Schneidr.

Fahnir jen lehce pohnul rameny. Schneidr pořád zaraženě stál a zíral toho mladého drzouna. Že mu pořád podkopává nohy ta příšerná ženská, s tím se ještě dokázal jaksi smířit, ale že se k tomu odhodlali i její učni? Tohle jen tak nenechá...

Výhružně zvedl ukazováček. „To ti jen tak neprojde... To si piš, že ne."

Naštvaně se otočil a odkráčel do středu arény.

„Vyřídím si to s tebou, až se vrátím!"

Pak se nad arénou objevil stín.

Fahnir zvedl hlavu a uviděl přistávat velkého draka. Měl hladké tělo bez šupin. Obranou mu sloužila tlustá tvrdá kůže. Alegantně sklopenou hlavu zdobily dva dolu zahnuté rohy. Po jeho hřbetě se táhly zvláštně tvarované ostny. Pokračovaly po celé délce ocasu, který byl zakončen několika ostrými jak jehly výrustky. Fahnira uchvátilo i jeho zbarvení. Zářivě žluté břicho rozdělovaly černé a tmavěhnědé pruhy. Hřbet měl barvy tmavé krve. Na bocích se barvy mísily a vytvářely tak zvláštní a zajímavý přechod. Velká křídla měl pokrytá žlutými, hnědými a rudými fleky. Celkový jeho postoj byl nesmírně vznešený a přitom plný smrtonosné energie.

Uchvácený jeho zjevem si Fahnir vůbec nevšímal Diabla. Ale to měl.

Černý drak chodil ve velkých kruzích kolem vetřelce a výhružně syčel a ječel. Provázel vražedným pohledem svého soka a byl připravený každou chvíli se na něj vrhnout a roztrhat ho na kusy.