Safír

Kapitola XXIII.

Byl další obyčejný den. Vše šlo podle obvyklého plánu. Až na... Byla tu jedná maličkost. Takový nepatrný zádrhel, který nesl jméno Schneidr.

Právě na něj narazil Fahnir během dopoledního cvičení. Stačil jediný pohled a hned poznal, že instruktor na jejích nedávné ranní setkání nezapomněl. V jeho očích se odrážel skrytý vztek. Fahnir v něm ale spatřil i ještě jeden pocit, který se Schneidr pokoušel skrýt – potěšení a spokojenost. Ten chlap něco chystal.

Co to bylo, se Fahnir dozvěděl o pár hodin později, když se měli sejít s instruktorkou ve velké aréně. Připravení na další cvičení s draky ji netrpělivě očekávali. Místo ní však do arény dorazil Schneidr i se svým oddílem.

„Zdravím. Jste jistě překvapení, proč tady vidíte mne a ne vašeho instruktora. Musela si totiž ještě něco zařídit, a tak požádala mne, abych u vás vedl dnešní cvičení."

Protivně se usmál. Alespoň tak to připadalo Fahnirovi. Shcneidr spokojeným povrchním pohledem prohlížel cizí učně. Na Fahnira se ještě ani jednou nepodíval, což ho trochu děsilo.

Též si prohlížel neznámé tváře. Neznámé až na jednu. Po dlouhé době spatřil svého starého známého – Silura. Při pohledu na něj se zděsil. Vůbec ho nepoznával. Pevný postoj, pečlivě vypracované svaly, kamenný chladný výraz ve tváři. Byl přesnou kopií svého instruktora, až na... Něčím se lišil, ale Fahnir nedokázal přijít na to, co.

Silur se otočil. Střetli se pohledy. Fahnir se pokusil usmát na pozdrav, ale Silur ho ignoroval. Probodával ho pohledem stejně tak, jak to často dělala Širu. Fahnir ale neuhnul. Neměl proč. Necítil tu zvláštní sílu, kterou měl JEJÍ pohled. Nakonec to Silur vzdal a otočil se směrem k Schneidrovi, který opět začal mluvit.

„Protože je nás tu dnes opravdu hodně, nemá smysl cvičit. Všichni se sem nevejdete a přebíhat mezi arénami nehodlám. Trochu to dnes ozvláštníme. Chtěl bych vám ukázat, jak vypadá takový souboj dvou dračích jezdců."

Schneidr se ušklíbl a jeho pohled pomalu spočinul na Fahnirovi, kterému pořád ještě nedocházelo, k čemu to všechno spěje.

„Protože nikdo z vás ještě neví, jak takový souboj funguje, budu bojovat já a k sobě si vyberu nějakého dobrovolníka."

Jakmile to dořekl, Fahnir pevně sevřel čelisti. Moc dobře věděl, kdo bude ten dobrovolník. Schneidr to ani nemusel říkat.

„Fahnire? Že jsi Fahnir?" Zeptal se ho, i když si odpovědí byl jistý.

„Ano, jsem." Odpověděl suše.

„Připravený?"

Jako by měl na vybranou...

Jejích rozhovor najednou přerušil něčí hlas.

„A nemohl bych jít já?"

Byl to Silur. Přímo dychtivě se dožadoval tohoto souboje, zřejmě se nemohl dočkat, až všem ukáže, co umí.

„Dnes ne, Silure. Byl by to nevyrovnaný souboj. Fahnir má přeci jenom divokého draka, který je důstojným soupeřem pro mého Tyrona."

V tu chvíli se Silur otočil a spatřil Diabla. Byl překvapený a zároveň naštvaný, dokázal se však krotit a na sobě nedal nic znát.

Diablo do té chvíle nevnímal, co ten namyšlený muž říká. Když ale zaslechl vyzývavý křik svého soka, pořádně si prohlédl, o koho jde. Vztekle zasyčel, ale nehnul se z místa.