Safír

Kapitola XLVI.

Počasí jim vskutku přálo, slunce příjemně hřálo a obloha byla sytě modré barvy. Jeli celou noc, aby ve vesnici byli co nejdřív. Většina lidi ještě spala, jen málo komu se chtělo po včerejší oslavě vylézat ven, a tak vjeli Fahnir a Širu do vesnice téměř nepozorovaně. Dům jeho rodičů i s přilehlým malým statkem byl na kraji a za chvíli už Fahnir seskakoval z koně, aby opatrně zabouchal na dveře. Nechtěl své rodiče budit, ale co měl ještě dělat...

Byl celkem překvapen, když mu hned po zaklepání otevřeli. Ve dveřích stála matka a Fahnir spatřil, jak se měnil výraz její tváře. Radostně mu skočila kolem krku a Fahnir ji pevně objal.

„Jak rád tě znovu vidím..."

To už ale spatřil za matkou otce, který skromně postával vzádu. Nebyl to moc emočně založený člověk, své skutečné city projevoval jen zřídka. Tentokrát ale nedokázal udržet na své tváři roušku lhostejnosti a Fahnir postřehl v jeho očích náznaky slz. Objali se a poplácali se chlácholivě po zádech.

„Jenom mi neříkej, že jsem ti chyběl." Zažertoval Fahnir.

„Jdi ty!" Mávnul nad nim otec rukou. „Proč jsi nedal nic vědět?"

„Neplánoval jsem to, všechno vyšlo tak nějak náhodou..."

Jejích debatu však přerušila Fahnirova matka, která se se zjevným překvapením dívala ven ze dveří.

„Koho pak to tu máme? Snad jsi s sebou nepřivezl nevěstu?"

Teprve teď Fahnirovi došlo, že nechal Širu venku. Otočil se na matku, která si ho měřila pobaveným pohledem. Chytnul ji za ramena a odsunul stranou, aby se dostal ven. Se studem v očích se podíval na Širu, která se ale jen pobaveně usmívala.

„Jsem teda zvědavá, jak to vyřešíš..." Procedila mezi zuby tak, že ji slyšel jenom on.

Protočil oči a otočil se k matce.

„Mami to není moje... nevěsta." Chtěla něco namítnout, ale on ji nepustil ke slovu. „To je moje instruktorka. Z akademie."

Oba rodiče se jaksi zarazili. Širu však směle vykročila vpřed s nataženou rukou.

„Těší mne, Širu."

Fahnirova matka jeji ruku nedůvěřivě stiskla a zamumlala.

„Naila."

Pak k ní přistoupil i jeho otec. Hotova přísnost a zdrženlivost.

„Verris, rád vás poznávám."

Pevně jí stiskl ruku.

„Jak dlouho tady zůstanete?" Svou otázkou mířil na oba.

„Nejspíš už zítra vyrazíme." Odpověděla hned Širu. „A když už jsme u toho... Poskytli byste nám nějaké zásoby na cestu?"

„To je přeci samozřejmosti." Usmála se přátelsky Naila. „Proč ještě pořád stojíte venku? Pojďte už dovnitř přeci! Verrisi, dáš koně do stáje?"

„To nemusíš, otče. Udělám to sám..." Nabídl se Fahnir.

„V žádnem případě!" Zastavila ho jeho matka. „Vždyť jste byli na cestě celou noc!"

„Jak to..."

„Ty tmavé pytle pod očima ode mne neskryješ."

S těmito slovy se jim opřela dlaněma do zad a doslova je zatlačila dovnitř.