call me daddy 2 » h.s.

92.

"Tom už je tady, asi půjdu."

"Dobře, tak se měj a pozdravuj ho."

"Budu." objali jsme se.

"Tak ahoj."

"Paa."

Ještě jsme si zamávali a šla jsem dovnitř.

"Nicol?"

"Co?"

"Pojď ke mně." držel flašku s nějakým hnusem.

"Děláš si ze mě srandu? Budeš pít v jedenáct hodin dopoledne?"

"No a co?"

"No a nic." šla jsem do kuchyně udělat si jídlo.

Ucítila jsem jeho ruce na mých bocích.

"Nech mě."

"Já tě chci." sahal mi pod tričko.

"Nech mě být." ignoroval to.

"Harry pusť mě."

"Já nechci." sundaval mi kraťasy.

"Přestaň s tím!"

"Ale já tě tak moc chci." líbal mě na krku.

"Nech mě, jsi opilý!" vůbec mě neposlouchal.

Dala jsem mu facku. Choval se jako prase.

"Co si sakra myslíš!?" vyjela jsem po něm, ale zároveň jsem z něj měla strach.

Silně mi stiskl rameno a 'hodil' mě do kouta.

Začala jsem mít opravdu strach.

"Nebudeš mě mlátit!" zařval.

"Harry, prosím uklidni se."

"Jsem v klidu, akorát ty neposloucháš!"

"Prosím, jsi opilý. Nevíš co děláš."
"Vím moc dobře co dělám." plakala jsem.

"Harry notak, prosím." fňukla jsem.

"Víš že tě moc miluju?" neodpovídala jsem. Jen jsem seděla skrčená v koutě a plakala.

"Odpověz." znovu mě políbil na krk. Chtěla jsem odstrčit, ale neudělala jsem to.

"Já - vím to."

"Tak udělej co po tobě chci." Políbil mě na rameno.

"Nechci - nebudu s tebou spát když jsi opilí."

"Notak, vím že to chceš."

"Ne Harry, prostě ne!"

"Proč seš tak upjatá?"

"Já? Upjatá? Harry nevíš co říkáš."

"Jsem v pohodě!"

"Harry, prosím nech mě, moc tě o to prosím."

"A když nechci?" už jsem neměla sílu mluvit, nevím z čeho ale byla jsem unavená.

"Mluv se mnou!" zařval.

Byla jsem ticho. Nevěděla jsem co mu mám říkat. Měla jsem strach, bála jsem se že mi ublíží.

"Prosím Harry, nech mě." objala jsem si kolena a položila si na ně hlavu. Plakala jsem si do klína. Po chvíli se Harry zdechnul. Nevím kam a bylo mi to jedno.

Opravdu jsem se ho bála.

Potichu jsem se zvedla z podlahy a rychlím krokem šla do ložnice, kde jsem se zamkla.

Promnula jsem si oční víčka a šla si sednout na balkón. Foukal jemný vítr, bylo to příjemné.

Snažila jsem se uklidnit ale marně. Opravdu jsem se bála, že mi Harry ublíží.

Znovu.

Chci mámu. Chci jí. Potřebuji obejmout. Potřebuji uklidnit. Chci zase vidět její úsměv. Potřebuji od ní slyšet, že jsem pořád její malá holčička. Bohužel, nic z toho se už neuskuteční.