call me daddy 2 » h.s.

141.

Seděla jsem na posteli a snažila se uklidnit.

"Harry p - prosím! Pojď sem!" zaplakala jsem a chytila se za bříško. Ta bolest byla příšerná. "Já - já krvácím." zašeptala jsem. Nevěděla jsem co se mnou je.

"Jsi v pořádku? Co se děje proboha?" přiběhl Harry a hned jak zpatřil krev na bílém prostěradle, začal panikařit. "Zlato, notak."

"Já - Já nemůžu. Bolí to. Prosím, udělej něco." hystericky jsem se rozplakala. "Sakra Harry. Prosím!"

"Pojedeme do nemocnice, hned." jediné na co jsem se zmohla byl pláč.

Tak moc to bolelo. Myslela jsem, že to nevydržím. Když jsme dorazili do nemocnice, hned se mě ujali a pak už jsem nevěděla o světě.

Probudila jsem se na nemocničním pokoji a první věc, kterou jsem uslyšela byl dětský pláč.

Chvíli mi trvalo, než mi vlastně došlo co se děje.

U mojí postele seděl Harry se slzami v očích a v náručí držel malý uplakaný uzlíček zabalený v nějaké dece.

"Tohle je Zoe." řekl Harry. Po tváři mi sétkali slzy. Byla tak malinká a bledá.

"Proboha." zašeptala jsem. "Co - co se stalo?"

"Musela jsi porodit dřív. To je jediné co jsem z toho všeho pochopil. Ten doktor používal strašně složité termíny a všechno - nerozuměl jsem tomu."

"Můžu - můžu si jí pochovat?" snažila jsem se posadit. Cítila jsem se slabá.

"Dobře ale buď opatrná." Harry se postavil a podával mi to malé ubrečené štěstíčko.

"Je nádherná a - a tak malinká, je strašně lehoučká." stále jsem plakala. Štěstím. "Zoe." zašeptala jsem.

"Miluju tě, zlato. Tak hrozně moc."

"Já tebe Harry. I tebe." usmála jsem se na to malé a pak i na Harryho. "Nemůžu - nemůžu tomu uvěřit."

"Já taky ne." vydechl. "Měl jsem příšerný strach."

Nevím proč ale vůbec jsem se necítila dobře.

"Můžeš si jí vzít, prosím?" pokrčila jsem obočí.

"Jo, dobře. Ukaž, dej mi jí." vzal si jí zpět k sobě a posadil se do křesla vedle mojí postele. "Je ti dobře?"

"Jo, jo. Je mi fajn." ujistila jsem ho. "Kdy - kdy mě pustí domů?"

"Doktor říkal, že minimálně dva, tři dny si tu poležíš." jednoduše jsem jen přikývla.

"Harry mohl by jsi nás tady nechat na chvíli samotné?"

"Dobře, kdyby cokoliv tak budu na chodbě."

Když Harry odešel, Zoe ležela v postýlce hned vedle mé postele. Dívala jsem se jak spinká. Byla krásná.

A já prostě nemohla uvěřit tomu, že mám dítě.