V nemocnici jsem strávila se Zoe ještě tři dny, pak jsem se vrátila domů, kde jsem byla seznámena s Gemmou. Bylo toho na mě příliš mnoho. Většinu času jsem byla unavená, ale nemohla jsem si dovolit tolik spánku kolik jsem potřebovala. Přeci jen Zoe potřebuje jíst a Harry jí asi těžko nakojí.
"Neplakej." chodila jsem se Zoe po obýváku a snažila se jí uklidnit. "Psst, princezno."
Byla jsem doma sama. Harry musel odvést Gemmu k Anne domů - Gemma byla pryč přes dva roky, jela se s nimi přivítat.
Vybavilo se mi to co řekla Anne. Chtěla aby jsme začaly úplně od začátku. Za tu dobu jsme se viděly jen párkrát. Vše se vrátilo k normálu - chovala se ke mně tak jako na začátku. Vůbec jsem nepochopila o co jí tehdy šlo.
Zoe pořád plakala. Nevěděla jsem co s ní je. Hlad určitě neměla, krmila jsem jí.
Ve chvíli kdy jsem slyšela bouchnout vchodové dveře se mi ulevilo.
"Harry já nevím co s ní je. Pořád pláče a -" ani jsem ho nepozdravila.
"Ukaž, půjč mi jí." vzal si Zoe do náruče a houpal s ní ze strany na stranu. "Psst."
Přestala plakat. Co jsem dělala špatně? Celou dobu jsem dělala přesně to co teď udělal Harry.
"Co dělám špatně?" posadila jsem se a složila si hlavu do dlaní. Bylo mi do pláče.
Možná všichni měli pravdu. Nebyla jsem připravená na výchovu dítěte.
"Nic. Všechno bude v pořádku uvidíš." políbil mě na čelo a položil Zoe do postýlky. Spinkala. "Netrap se tím."
"Tak proč pořád plakala? Dala jsem jí najíst, zkoušela jsem jí uspat, ale pořád brečela." řekla jsem a promnula si oči. "Mohl by jsi se o ní postarat? Chci se jít vyspat." poprosila jsem.
"Jasně, běž." pousmál se. "Potřebuješ se vyspat." jen jsem přikývla.
"A kde je Gemma?" optala jsem se cestou do ložnice.
"Zůstala u rodičů, přijede sem zítra."
"Aha."
"Děje se něco? Je ti špatně?" Harry ke mně došel a přitáhl si mě k sobě do objetí.
"Je mi dobře, myslím." zamračila jsem se. "Jenom jsem unavená, moc jsem toho nenaspala. Sám dobře víš kolikrát za noc musím vstát k Zoe. Je to unavující."
"Chápu to. Teď už jdi." dal mi pusu na čelo a já odešla.
Když jsem si lehla do postele, hned jsem usnula.
ČTEŠ
call me daddy 2 » h.s.
FanfictionO to víc pak bolí, když si to všechno uvědomíte, v jedné chvíli se k vám chová jako k tomu nejcennějšímu a za pár chvil vám nadává, mlátí vás. Zkrátka vám ubližuje, a vy si jen představujete ten stereotyp - jeho omluvy.