O to víc pak bolí, když si to všechno uvědomíte, v jedné chvíli se k vám chová jako k tomu nejcennějšímu a za pár chvil vám nadává, mlátí vás. Zkrátka vám ubližuje, a vy si jen představujete ten stereotyp - jeho omluvy.
Dva dny jsem s Harrym pořádně nemluvila. Mrzí mě to. Nevím proč se opil. Neměl k tomu žádný důvod.
Seděla jsem na zahradě a užívala si hezkého počasí. Zítra bych měla jít do školy, vůbec se mi tam nechce, ale tak komu by se chtělo?
"Nicol, zlato?" slyšela jsem Harryho hlas.
Mlčela jsem.
"Slyšíš, zlato?" začínala jsem mít výčitky - bylo mi ho líto.
"Jo slyším."
"Něco pro tebe mám - je to jen maličkost. Vím že jsem to všechno podělal, zkazil - mám na mysli tvoje narozeniny a - no ty víš, chtěl bych ti to vynahradit, dokázat že je mi to líto."
"Nemusíš mi nic vynahrazovat a ani dokazovat."
"Zlato notak. Pojď se mnou dovnitř, prosím." natáhl ruku aby mi pomohl zvednu se ze země. Chytila jsem se.
"Musíš zavřít oči."
"Harry, je to nutné?"
"Ano je, věř mi." nadechla jsem se a zavřela oči. Harry vzal mou ruku a někam se mnou šel. Vlastně jsme šli dovnitř do domu.
Harry
"Už jsme tady, můžeš je otevřít." řekl jsem. Pomalu otevírala oči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Neříkala nic, jen koukala před sebe. Myslím, že byla překvapená. Bylo to na ní vidět.
"Líbí - líbí se ti?"
"Harry, já -" nevěděla co říct, tím jsem si byl jistý.
"Líbí se ti?"
"Je krásný, ježiš já nevím - nevím co mám říct."
"Stačí když mi odpustíš." sklopil jsem svůj pohled k zemi.
"Pojď sem."
Přišel jsem k ní a pořádně, silně ji objal.
"Moc mě to mrzí." zašeptal jsem ji do krku.
"Zapomeneme na to ano?"
"Vím že jsem to přehnal, ale nedokázal jsem se kontrolovat."
"Nemluvme o tom, prosím."
"Dobře." víc jsem si ji přítulil na hruď.
"Děkuju, je moc krásný."
"Nasaď si ho." vzala ten prstýnek z krabičky a pomalu si ho nasadila na prst. Její oči zářili.
