call me daddy 2 » h.s.

146.

"Harry?" oslovila jsem ho, když jsme spolu leželi na posteli a já držela malou Zoe.

"Hm?" zamumlal a podíval se na mě. "Copak?"

"Mluvila jsem s Lisou a zítra přijedou." oznámila jsem mu.

"Víš já - zítra budu muset do práce." říkal to zvláštním tónem.

"Aha. A kdy se vrátíš? Myslela jsem, že by bylo vhodnější kdyby jsme tu byli oba."

"Fakt nevím v kolik se vrátím, ale počítám s tím, že někdy k večeru." omluvně se na ně podíval. "Promiň, mám tam hodně práce."

Nevěřila jsem mu.

"Aha." řekla jsem a společně se Zoe jsem se zvedla a šla jí uložit do postýlky.

"Mrzí mě to." zaslechla jsem Harryho hlas a otočila se na něj.

"Mě taky, ale když je ti práce milejší než vlastní dítě, tak se nedá nic dělat." pokrčila jsem rameny a šla pryč z pokoje. Byla jsem trochu naštvaná.

Měla jsem namířeno do kuchyně, kde se za malou chvíli objevil i Harry.

"Můžeš mi vysvětlit co to mělo být?" vyjel po mně. "Mluvíš nesmysly."

"Ne nemluvím, kdyby to tak nebylo tak by jsi to vyřídil z domova. Dělával jsi to často tak se teď laskavě nevymlouvej na to, že máš spoustu práce a že tam musíš jet."

"Přestaň." zavrčel.

"Tak to sakra uznej!" zakřičela jsem. "Proč tady zítra nechceš být? A neříkej, že je to kvůli práci."

"Nicol nech toho."

"Ne, chci to vědět." řekla jsem a dala jsem si ruce v bok.

"Říkám, aby jsi přestala!" zakřičel a bouchl pěstí do stolu. "Chováš se jako stíhačka! Prostě přestaň!"

Ještě před pár minutami jsme byli v klidu. A teď?

"Takže uznáváš, že to není kvůli práci!" nedostala jsem odpověď. Odešel.

Neměla jsem tušení co se s ním děje. Zajímalo mě, proč tady zítra nechtěl být. Rozhodně to nebylo kvůli práci, poznala jsem na něm, že mi lže. 

Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se ho najít. Seděl v ložnici na posteli a držel malou Zoe. Usmíval se na ní.

"Harry co se děje?" snažila jsem se být milá.

"To není důležitý, nech to plavat."

"Chci to vědět, řekni mi to." posadila jsem se k němu na postel.

"Říkám ti, že to není nic důležitýho." zase na něm byla znát naštvanost.

"Chci vědět co ti je, proč jsi takový? Chováš se ke mně jako - jako kdybych ti už byla úplně ukradená." zvedl se a dal Zoe do postýlky.

"Nemam náladu a ani se nechci o tom s tebou bavit."

"Dobře, víš co? Nech si to pro sebe, dus to v sobě. Až budeš něco chtít tak za mnou nechoď." odsekla jsem a zastavila se ve dveřích. "Já se snažit nebudu, ale až si zase začneš něco uvědomovat tak si to nech pro sebe, mě to nezajímá. Ode dneška už nebudu ta, co vždycky ustoupí. Budu se k tobě chovat tak jak ty ke mně."