call me daddy 2 » h.s.

107.

Právě jsem přijeli od doktora. Cítila jsem se divně když tam se mnou Harry šel, ten doktor si myslel, že je to můj otec.

"Pociťuješ nějakou změnu?"

"A jak bych mohla? Jsem teprve ve třetím týdnu." zasmála jsem se.

"Já tomu nerozumím." ušlklíbl se.

"Uděláš něco k jídlu?"

"Dobře, ale ty si běž lehnout." choval se jako kdybych měla za pár dní rodit. Byl roztomilý.

"Nebuzeruj mě, nejsem nemocná nebo tak něco." chytila jsem hi za ruku.

"Ale jsi těhotná."

"To neznamená, že musím celý dny ležet. Můžu chodit ven, chápeš?"

"Nechci aby se ti něco stalo." podíval se mi do očí.

"Nic se mi nestane." ujištovala jsem ho.

Udělalo se mi špatně od žaludku, rozběhla jsem se na záchod a všechen obsah mého žaludku jsem vyvracela. Nebyl to moc dobrý pocit.

"Jsi v pořádku?" vypadal vystrašeně.

"Jsem, jenom se mu udělalo špatně. Poslouchal si toho doktora? Říkal, co se mi teď bude dít." musela jsem si opláchnout obličej.

"Říkal toho hrozně moc, kdo si to má pamatovat?"

"Nestresuj se tolik, zblázníš se z toho." přitáhl si mě k sobě. "Buď v klidu jo?"

"Já se snažím."

"Nepálí se tam něco?"

"Sakra." řekl a seběhl dolů, předpokládám, že si kuchyně. Šla jsem hned za ním.

"Chtěla bych někam jít."

"Myslím, že by jsme mohli zajít někam na jídlo." poškrábal se na ruce. "Tak trochu se to nepovedlo a spálil jsem to."

"Seš pako." zasmála jsem se.

"Zajedeme si někam, co ty na to?"
"A pak se půjdeme projít."

"Hrozně tam svítí sluníčko, mohla by se ti zamotat hlava nebo bys třeba moh-"

"Můžeš toho nechat? Já nejsem mála Harry, dokážu se o sebe postarat. Nemusíš mi pořád dokola říkat co mám a nemám dělat, co můžu a co ne."

"Fajn, promiň, že se o tebe vůbec starám." myslím, že začínal být naštvaný.

"Ale tak mě zkus pochopit."

"Zkus pochopit ty mě, čekáš dítě Nicol. Kdyby se ti cokoliv stalo, víš co by to se mnou udělalo? Nikdy bych si neodpustil to, že jsem na tebe nedával dostatečný pozor."

"A víš co? Bude lepší když budu zavřená doma a nikam nebudu chodit, jak chceš." odsekla jsem a měla namířeno do ložnice.

"Tak jsem to nem -" chytil mě za ruku.

"Mně je to jedno." vysmekla jsem se ze stisku jeho ruky. "A víš co bude ještě lepší? Když budeš chodit do práce a mě tady necháš samotnou. Nebudu a ani nechci každý den poslouchat tvoje buzerace." S těmito slovy jsem se sebrala a odešla do ložnice.