call me daddy 2 » h.s.

110.

Plakala jsem, možná už jsem ze sebe ty slzy nutila. Nešlo to zastavit.

Slyšela jsem dupot. Harry šel na horu. Měla jsem štěstí, že jsem se zamkla zrovna v koupelně.

"Nicol?" stál na chodbě.

"Ehh, já - koupu se." myslím, že můj hlas nebyl dost přesvědčivý.

"Stalo se ti něco?" vypadalo to jako by věděl, že pláču.

"Ne, ne nestalo." vykoktala jsem se sebe a pustila trochu vody aby to bylo aspoň trochu přesvědčivé.

"Opravdu ne? Vždyť si z té kuchyně najednou tak rychle odběhla a -"

"Jen - jen se mi udělalo trochu špatně." skončila jsem mu do řeči.

"Mám o tebe starost, notak," nachvíli se zastavil. "Řekni mi co se děje, prosím."

Harry měl dvě tváře, dvě odlišné osobnosti. Jedná byla ta, které jsem se bála. Jeho hrubá slova, která vycházela z jeho úst, jeho silné rány, facky ale nejhorší z toho byla jeho agresivita, to že se nedokázal kontrolovat. Potom tu byla ta dobrá stránka. Uměl být starostlivý, hodný, choval se ke mně jako k princezně. Jeho polibky, doteky, to všechno co mi způsoboval.

O to víc pak bolí, když si to všechno uvědomíte, v jedné chvíli se k vám chová jako k tomu nejcennějšímu a za pár chvil vám nadává, mlátí vás. Zkrátka vám ubližuje, a vy si jen představujete ten stereotyp - jeho omluvy.

"Odemkni a pojď mi to všechno říct, notak." naléhal.

"Nemám co bych ti řekla."

"Vím, že pláčeš."

"To se ti asi jen - to se ti asi jen zdá." nechtěla jsem mu lhát, ale taky jsem mu nechtěla nic vysvětlovat.

"Tak odemkni ty dveře."

"Běž dolů, pak tam přijdu."

"Jsi tam zamčená přes půl hodiny, vím, že se něco děje." znal mě jako svoje boty. "Takže až sejdeš dolů, všechno mi to řekneš ano?"

"Harry, nenuť mě ti něco vysvětlovat. Nemá to smysl."

"Chci vědět co s tebou je, nemůžeš pořád být uzavřená do sebe, musíš to všechno dostat ven."

"Ale -" chtěla jsem něco říct.

"Vím o čem mluvím." jak to myslí?

"Cože?"

"Když jsem byl ve tvém věku - možná jsem byl mladší, mýval jsem deprese, všichni se mi snažili pomoct. Chodil jsem k různým psychologům, ale ani to mi nepomáhalo, býval jsem většinu času zavřený v pokoji, nekomunikoval jsem s nikým. Vlastně jsem se snažil vyhýbat lidem." povzdechl si. "Nemá cenu ti to tady všechno vyprávět, zkrátka vím o čem mluvím a vím, že když to budeš všechno dusit v sobě, nepomůžeš si. Ať už je to cokoliv, odemkni ty dveře a pojď si o tom popovídat, mysli na to dítě, stres není zdravý."

Věděla jsem, že má pravdu, ale já jsem se bála jeho reakce. Bála jsem se co mi na to řekne.