call me daddy 2 » h.s.

109.

Udělali jsme si procházku po lese, byla jsem ráda, že mě Harry nedusí doma.

Začínalo mi docházet, že jsem se tak nějak nejspíš odřízla od světa. Myslím to tak, že teď většinu času trávím doma a nestýkam se například s Lisou nebo Lily. Nikdo z nich neví, že jsem těhotná. Bojím se jejich reakce, přeci jen, jsem mladá. Kdybych si to dítě nechala vzít znovu, už bych třeba nemohla mít děti v budoucnu vůbec. A toho jsem se bála nejvíc.

"Zlatíčko?" oslovil mě Harry, když jsem dělala večeři.

"Hm?" odpověděla jsem jednoduše otázkou a dál krájela zeleninu.

"Nechceš abych to udělal za tebe? Možná jsi unavená?" už je to zase tady.

"Kdybych byla unavená, vykašlala bych se na to a šla si lehnout, jak vidíš jsem v pohodě." usmála jsem se a vtiskla mu rychlou pusu.

"Dobře, jenom jsem chtěl pomoct." položil mi hlavu na levé rameno a jeho dlaně sepnul na mém bříšku. "Už se moc těším."

"Na co?" nevěděla jsem o čem mluví.

"Na naše miminko." jeho hlas byl tak měkký, příjemný. Když jsem si vzpomněla na minulost, na to jak ke mně byl občas hrubý, sprostý, jak mě mlátil. Bylo mi z toho do pláče. Začali se mi z ničeho nic klepat obě ruce.

"M - můžeš to dokrájet?" položila jsem nůž na linku a doběhla si pryč.

"Co se děje!?" slyšela jsem za sebou Harryho hlas, ale nijak jsem nereagovala.

Když si to všechno co mi když udělal, srovnám v hlavě, vlastně ani nemůžu uvěřit, že je to jeden a ten samý člověk.

Jeden a ten samý člověk co mě bil.

Jeden a ten samý člověk co mi tak moc ublížil.

Jeden a ten samý člověk co mě neoprávněně nazval děvkou.

"Co vyšiluješ?Uklidni se proboha!"

"Jsem v klidu!"

"Ne nejsi! Chováš se jako psychopat!"

"Já? To ty se tady chováš jako.." nedořekl to.

"Jako co Harry? Jen to řekni." do očí se mi nahrnuli slzy.

"Jako děvka!"

*

Milovala? Proč mluvíš v minulém čase?! Proč sakra mluvíš v minulém čase!?" běžela jsem se zamknout na horu.On běžel za mnou.

"Odemkni, prosím." jeho hlas byl zlomený. Dovolila bych si říct ze plakal.

Bylo mi všechno tak strašně líto.

"Ne! Jdi pryč!" už jsem ho nevnímala a topila se v slzách.

*

"Moc dobře jsem viděla jak se na tebe koukala! A víš co?! Dělej si co chceš!" prudce jsem se zvedla z postele a chtěla jít dolů.

"Kam jdeš?!" chytil mě pevně za zápěstí.

"Pust mě!"

"Umíš odpovídat?!" byl hrubý. Bála jsem se ho. Opravdu.

"Pryč a teď mě pusť!" stisk na ruce byl pořád silnější.

"Harry to bolí! Přestaň!" ani to s ním nehlo.

Snažila jsem se mu vytrhnout ale nešlo to. Měl sílu.

Pořád se mi koukal do očí.

"Sakra Harry! Pusť mě!" tohle už bolelo hodně.

Snažila jsem se zadržet slzy. Zatím úspěšně.

Po chvilce mě pustil. Bolelo to jako čert.

"Co se to s tebou sakra děje?! Nauč se ovládat! Nevidíš jak mi ubližuješ?!" jeho nálady byli jako počasí. Doslova.

"Musím si jet něco zařídit. Nečekej na mě." bez všech emocí se sebral a odešel.

*
"O co ti jde!? Chceš ze mě udělat blázna? Napřed na ně vyklopíš, že by jsme to měli ukončit, já ti v tom vyhovím a ty teď ať si to rozmyslím? Měl jsi si předem rozmyslet co vypustíš z pusy. Některé věci nemůžeš vrátit zpět."

"Nevěděl jsem že to vezmeš takhle."

"A jak sis to představoval? Myslel sis že si kleknu na kolena a budu tě přemlouvat? Příjde mi že mi chceš jen ubližovat."

*

"Přines si telefon."

"Proč?"

"Přines si ten telefon."

Šla jsem si pro telefon který jsem měla v bundě.

"A co s ním?"

"Půjč mi ho."

"Ne."

"Dej mi ho, hned ti ho vrátím." beze slova jsem mu ho podala.

Za pár sekund mi ho podal zpět.

"Co si s ním udělal?" všechno bylo jako předtím.

"Vymazal jsem ti moje číslo a všechny naše zprávy."

"P-proč?"

"Stejně to potřebovat nebudeš,může ti to být přece jedno ne?"

"Teď už můžeš jít."

Jen se na mě krátce podíval. V jeho očích toho bylo tolik.

Bolest, zklamání, láska, nenávist a spousta dalších věcí.

Ještě jednou se na mě podíval a pak už jsem jen slyšela prásknutí dveří.

*

Při téhle vzpomínce jsem se už opravdu rozplakala.

On moc dobře věděl, že jsem mu odpustila a možná si myslel, že jsem dokonce i zapomněla, ale to ne. Já nezapomínám.