Fate or bet ?

52.část

Z POHLEDU NICOLE

,,Co na to říkáš, Justine?" otočila jsem se na něj, kterej si zrovna podával ruku s paní Beansovou. Přešel ke mně a podíval se z okna.

,,Je tu hezké," usmál se na mě.

,,Tak nashledanou, snad se Vám tu bude bydlet dobře!" řekla paní Beansová.

,,Počkat, nemám klíče," zarazila jsem ji. Pokud odejde, nevím, jak tu potom zamknout. Ale místo jakkékoliv odpovědi mi byly hozeny klíče. S nechápavým pohledem jsem se podívala na Justina a ten se jen usmíval.

,,Justine?" neodpovídal. ,,Justine? Cos udělal?" dívala jsem se na něj přísným pohledem.

,,Všechno nejlepší!" objal mě.

,,P-počkat co? Já mám narozeniny až za dva dny, nerozumím tomu," pokroutila jsem hlavou.

,,Můžeš se nastěhovat, zaplatil jsem to," usmíval se dál, zatímco mě koutky úst poklesly.

,,Cože?!" vydala jsem ze sebe potichu. ,,Justine, ale tohle jsem já nechtěla. Proto jsem chtěla začít od začátku. Jako holka, která si na vše může vydělat a zvládne všechno sama," povzdychla jsem si.

,,Po narozeninách si plať co chceš a sama, do té doby mi dovol Ti dělat radost," řekl a udělal psí pohled. Ne, nedostane mě na to. Možná. Sakra.

,,Dělám to nerada, ale prosím, pokud něco chystáš, chci, aby to bylo malé drobné. Žádné ohňostroje, nevdávám se, dobře?" zasmála jsem se při pomyšlení na svatbu.

,,Hmm, ohňostroje, to je nápad!" vyhrkl, hodila jsem po něm otrávený pohled a pak jsme se oba začali smát.

,,Pomůžeš mi vymalovat?" zeptala jsem se ho po nějaké době, co jsme se spolu bavili a smáli jsme se.

,,Jasně, kdy?"

,,Teď, pojedeme koupit barvy," popadla jsem ho za ruku a vláčela jsem ho ven. Nestíhal ani nic říkat, jen jsem ho táhla za sebou.

,,Jo, ale jeď ještě ke mně. Musím si skočit pro peníze," Justin chtěl něco říct, ale já ho přerušila. ,,Shhh, ne teď žádné placení," usmála jsem se a on jel přímo k mému starému domu. Je to tak krásné říkat tomu starý byt. Už nikdy se nebudu muset vracet k zlým vzpomínkám.

Justin zastavil, rychle jsem vyběhla ke mně do pokoje, kde jsem si vzala peníze z obálky, které měl být původně na kauzu bytu. Nyní mám ale o starost méně a můžu začít se zařizováním bytu hned. Když jsem byla v pokoji, vzpomněla jsem si na deník pod polštářem. Musím zjistit tajemství, kdo vlastně je mým otcem. Nevím, co mám dělat dřív. I když nevím, kdo je můj otec a můj kluk odjíždí někam pryč, ale vyrovnávají to pozitiva. Ten debilní člověk, který mě mlátil už nemá právo na mě sáhnout. Už jsem prakticky dospělá a budu mít svůj vlastní byt! A k tomu Justin se chová ke mně hezky. Teda choval se skoro vždy.

Pamatuju si jak mě ten zmrzlinář chtěl svést, ale on přiběhl a pomohl mi. Řekla jsem mu, že se nic nestalo, přitom to ve mně jásalo, že se takto zachoval. Slyšela jsem zatroubení venku. Sakra, moc jsem se zamyslela. Vyběhla jsem ven a skočila jsem do auta.

,,Můžeme?" zasmál se.

,,Jó, promiň, zamyslela jsem se," zasmála jsem se taky.

,,Nad čím?" vyjel.

,,Víš jak jsme tehdy byli na té zmrzlině?" podívala jsem se na něj a asi moc nechápal, ,,jak mě ten zmrzlinář chtěl svést," teď už věděl, a tak přikývl. ,,Děkuju, že ses tak zachoval, vážím si toho," pohladila jsem ho po ruce. Možná to bylo ukvapené gesto, ale cítila jsem to tak.