Secret •Martin•MenT•Kovy•

38

Honza dnes nemusel do školy, tak jsem ho nechala ještě spát. Potichu jsem se oblékla. Dala jsem si na sebe džínové kraťasy černé tričko a Červeno černou košili. Udělala jsem si culík a vzala tašku. Honza pořád spal. Dala jsem mu letmý polibek a odešla jsem. Šla jsem do koupelny kde jsem si udělala ranní hygienu.

Seběhla jsem dolů a jako první jsem šla k ledničce. Vytáhla jsem si jogurt a šla si pro lžičku. ,,Pane bože" Vykřikla jsem když jsem se otočila. ,,Taky tě rád vidím" Uculil se. ,,Jak dlouho tu jsi?" Potichu jsem se ho zeptala. ,,Asi deset minut" Podíval se na mobil a pak zase na mě. ,,Nemůžeš se sem takhle vkrádat" Řekla jsem. ,,Můžu je to i můj dům" Povrchně se usmál. ,,Odkdy?" Zeptala jsem se a sedla si k němu,,Od té doby co jsi mi dala klíče" Zvedl klíče a usmál se. ,,Já ti je teda nedala" Zvedla jsem obočí. ,,No možná jsem si je vzal sám" Nadzvedl ramena.

----------

Martina jsem se celý den ve škole snažila držet co nejdál od kluků. Bylo to sice těžké, ale nějak jsem to dokázala. 

,,Jdeš se mnou?" Zeptala jsem se ho, Když jsme byli před školou. ,,Asi ne. Jdu zase s klukama do parku. Jdeš taky?" Ukázal na partičku stojící kousek od nás. ,,Ne musím domů" Usmála jsem se rozloučila se sním a odešla jsem. 

Došla jsem domů. Nikdo tam nebyl. Honza už Musel jít. Nechal mi na stole vzkaz u kterého ležela růže. Stálo tam: Musel jsem odjet promiň. Moc tě miluju. Usmála jsem se a šla do pokoje. Lístek jsem si připnula na nástěnku a vzala si počítač.

-----------

Je pátek. Konečně. Už mám za sebou školu a teď jdu domů. Rodiče už jsou nejspíš doma, protože jsem před domem viděla auto. Otevřela jsem dveře a oba seděli v obýváku. ,,Ahoj" Pozdravila jsem je a vyzula si boty. ,,Ahoj Emily, Pojď sem." zavolala mamka, tak jsem šla. Posadila jsem se naproti nim do křesla a oba se na mě podívali. ,,Víš že máme s tátou moc práce" Začala máma a já jen přikývla. ,,No a teď jsme oba dostali skvělou nabídku. Byli by jsme častěji doma" Usmála se máma. ,,To je skvělý" Usmála jsem se. ,,No ale budeme se stěhovat" Řekl táta vesele. ,,Cože? A kam?" Zeptala jsem se nevěřícně. ,,Do Zlína" Usmál se táta. ,,To je na druhém konci republiky" Vylítla jsem. ,,My víme. Je to na Moravě. bude se ti tam líbit." Usmívala se pořád máma. Můj obličej byl smutný a naštvaný zároveň. ,,Ale já tu mám kamarády" Řekla jsem už naštvaně. Chtějí mě odtrhnout ode všeho co tu mám. ,,Martin za tebou může jezdit" Řekla máma. Usmívá se jako by ji to vůbec nevadilo. Jako by si neuvědomila co mi tím způsobí. ,,Jasně. Jednou za rok. Uvědomuješ si jak je to daleko?" Zvýšila jsem hlas. Nikdy jsem na rodiče nebyla drzá a ani nechci, ale v tuhle chvíli jsem se nedokázala ovládat. ,,ty si uvědom s kým mluvíš" Zamračila se na mě. ,,Vím moc dobře s kým mluvím. Vy si klidně odjeďte, ale já zůstávám" Zamračila jsem se taky. ,,Prostě se stěhujeme a hotovo. A ty s tím nic neuděláš" Připojil se táta. ,,Celé týdny jste pryč. Nezajímáte se o mě. A teď bych vás měla poslouchat? Měli by jste se starat o to jak se celé dny mám. O to co dělám a ne jen o vaši pitomou práci. Práce a peníze jsou pro vás důležitější. Chovali by jste se tak i kdyby tu byla Ela?" Asi ne!" Začala jsem opravdu křičet. ,,Emily okamžitě se uklidni a padej si balit věci. Do pokoje jsme ti dali krabice. A máš domácí vězení. Jakoby jsme toho pro tebe nedělali dost." Zvedl se táta. ,,Balit si nejdu" Zkřížila jsem ruce. ,,Okamžitě vypadni. A už mi nelez na oči" Zakřičel táta tak nahlas že jsem se i lekla.

 Vyběhla jsem do svého pokoje a práskla dveřmi. Zamkla jsem a vzala si  peněženku  do ruky mobil a šla jsem k oknu. Nikdy mě nenapadlo že se zachovají takhle. Nechápou že tu jsem šťastná. I když ne vždy, ale je tu Martin Honza i Kája. Nemohli by za mnou jezdit tak často. Možná si říkáte že jsem to přehnala já, Ale ne. Už jsem to prostě jen nevydržela.