Secret •Martin•MenT•Kovy•

54

,,Pane, dál s námi bohužel nesmíte" zastavila mě sestra, když Em vezli do jedné z místností. Posadil jsem se na nejbližší sedadlo. Hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky. Obviňoval jsem se ze všeho co se stalo. Tohle Lukášovi jen tak neprojde.

Každé sestry jsem se ptal jestli něco neví. Jestli neví jak to s Em vypadá, ale nikdo nevěděl. Byl js hrozně vynervovaný. Ani nevím jak dlouho jsem tam čekal. Bylo to nesnesitelné. Nic jsem o ní nevěděl. Hlava mě neslutečně bolela. To bylo ale to poslední na co jsem myslel.

,,Promiňte pane, jste v pořádku?" položila mi na rameno ruku nějaká žena. Byla v bílo-modrých šatech. Hádám že je to určitě sestra.
,,Moji kamarádku odvezli na sál, nevíte o ní něco prosím?" rychle jsem se ji zeptal a doufal že mi aspoň ona něco řekne. ,,Pořád jsou na sále, takže nic nevíme. Vy ale budete muset jít se mnou" mluvila velmi příjemným hlasem. ,,Musím tu na ni čekat" nevěděl jsem kam mě chce odvést, ale nikam jsem nemohl. ,,Vždyť krvácíte. Pojďte, zašijeme vám to a pak se sem můžete vrátit." usmála se na mě a já se zvedl. Šel jsem za ní. Vešli jsme do ordinace a ona mi naznačila abych si sednul. Posadil jsem se a ona si ze skříně vytáhla nějaké věci a položila je na stolek vedle mě.

,,Jak se vám to stalo?" zeptala se sestra, když si sedala na židli vedle mě.
,,Rvačka" ušklíbl jsem se a ona se zasmála. ,,Hádám že o holku" vydesinfikovala mi ránu na hlavě. Docela to štípalo. Sýkl jsem. ,,No dá se to tak říct" řekl jsem sklesle.
,,ach..Musí se to zašít" zamumlala a dál se věnovala mojí ráně na hlavě. Ppřád jsem přemýšlel nad Em. Je v pořádku? Přežije to? Odpustí mi někdy?..Tyto otázky se mi honily hlavou pořád dokola.
,,Ta dívka, o které jste mluvil je ona?"zeptala se najednou a tím mě vytrhla z přemýšlení. ,,Jo" prostě jsem odpověděl. Neměl jsem moc chuť s někým mluvit.
,,Připletla se do rvačky?" začala zašívat a já zaťal zuby. ,,noo..Jo" řekl jsem tiše.
,,Chlapče, z tebe toho asi moc nedostanu co?" zasmál a se. ,,Není mi moc do řeči" pokusil jsem se o úsměv.
,,Máš o ni strach?" zeptala se starostlivě. Jen jsem kývl.
,,Hotovo" řekla radostně a podívala se na mě. ,,Zjistím jak na tom je. Dobře?" usmála se a já ji úsměv oplatil. ,,Děkuju moc"
_______

Konečně se dveře otevřely a sestra vyšla ven. Byla tam dost dlouho. ,,Tak co?" hned jsem vyskočil z lavičky a šel k ní. ,,Má silné vnitřní krvácení. Budou tam ještě dlouho" smutně se na mě podívala a já vzdychl. ,,A přežije to?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Ona se ale moc netvářila. ,,20℅.. Rána je velmi hluboká a poškodilo to  velmi důležité orgány" dívala se do země a mě se nahrnuly slzy do očí. Pořád je tu ale šance. Věřím že to dokáže.
,,Omlouvám se. Vím že tohle jste slyšet nechtěl" omluvně se na mě podívala. ,,To je v pořádku. Děkuju že jste mi to zjistila" řekl jsem sklesle a ona odešla.

Čekal jsem tam další hodinu. Už ani nevím kolik je hodin. Celou dobu jsem koukal na bílou nemocniční stěnu. Najednou se dveře otevřely a jako první vyšel doktor. Hned za ním další dva, kteří vezli lehátko na kterém ležela Emily. Žije a to je halvní. Hned jsem se k nim rozběhl.
,,Doktore, tak jak na tom je?" vyvalil jsem na něj. ,,Ne moc dobře, ale víc vám říct nemůžeme" ani se na mě nepodíval a odešel. Odjeli s ní do jednoho z pokojů. Sedl jsem si na lavičku a hlavu si dal do dlaní.

,,Sestro!"křikl js na ženu, která vyšla z pokoje vedle. Usmála se a došla ke mě.
,,Potřebujete něco?" usmívala se od ucha k uchu.
,,Mohl bych jít za ní?" prosebně jsem se na ni podíval a ona zamručela.
,,Dnes to asi nepůjde" zakroutila hlavou. ,,Běžte domů, vyspěte se. A zítra můžete dojít" pohladila mě po rameni. ,,Sestři prosím. Musím tu být s ní." tentokrát už zoufale jsem ji prosil.
,,Opravdu to nepůjde. Je po operaci. Musíme čekat jak dopadla. Nikdo k ní nesmí." bylo vidět že ji to hodně mrzí, ale já to chápal. Nechci aby kvůli mě měla problémy.
,,tak dobře, ale domů stejně nejdu" posadil jsem se a ona se zasmála. ,,A jsem Martin" představil jsem se jí. ,,Těší mě" usmála se a odešla.
_______
Po chodbách už nikdo nechodil. Všude bylo ticho a jediné co šlo slyšet byly zvuky pípajících přístrojů. Pomalu se mi zavíraly oči.

,,Martine!" někdo se mnou zatřepal. ,,Notak!" řekla tiše a luskla mi před obličejem. Otevřel jsem oči a protáhl se. ,,Děje se něco?" okamžitě jsem zbystřil. Bál jsem se že se jí něco stalo. ,,Všechno je v pořádku. Pojď za mnou" mluvila potichu. Snad nechtěla aby ji někdo slyšel. Vesli jsme do pokoje hned vedle Em. Byla tam skleněná stěna přes kterou slo vidět do pokoje kde ležela Em. ,,Z tadyma ji hlídáme. Jestli chceš, můžeš být aspoň tady. Ale kdyby něco tak volej" řekla mile a odešla.

Konečně jsem ji viděl. Byl jsem rád že žije. Pod okem měla modřinu, ruce dodrané a ret měla od krve.

,,Co jsem jí to udělal" rozbrečel jsem se při pohledu na její zničené tělo. Říká se že kluci nebrečí, že ten kdo brečí je slaboch. Ale já brečel pro ni. Je mi jedno jak teď vopadám a co by si o mě mysleli ostatní. Ja se o ni prostě bál a slzy se zadržet nedaly..

Jak jsem řekla je to tady. Trochu později ale snad nevadí. Hrozně moc vám děkuju za 30k reads. Wooow! Jse úžasní☺
Jinak se mě ve zprávách ptáváte často jaké ff o youtuberech bych doporučila, tak tdy jich pár je.

•Evil eyes    <---👌 (Martin)
•Díky moc   (Martin)
•Není zač     (Martin)
•Irritating  (Kovy)
•The Photographer   (Kovy)
•New classmate    (Martin)
•the letters   (MenT)
•The stars   (Všichni tři)
•Me and youtuber   (Martin)
•(ne)skutečný kamarád (MenT)
Určitě doporučuju něco z toho přečíst.👌☺

Děkuju moc a Enjoy❤

(1006)