Secret •Martin•MenT•Kovy•

47

Došla jsem k domu. ,,Ahoj" Pozdravila jsem ho bez jakýchkoliv emocí. Nic neřekl a jen na mě koukal. ,,Volala jsem na tebe" Šla jsem ke dveřím a on šel za mnou. Nevěděla jsem co si o něm mám myslet. Byla jsem tak hrozně vytočená, ale zároveň ráda, že se tu konečně objevil. ,,Já vím" Řekl potichu a já se na něj otočila. ,,Taky jsem ti několikrát psala a volala" Zněla jsem trochu víc naštvaně. ,,Vím" Řekl ještě víc potichu a pořád na mě s klidem koukal. ,,Takže ty se mi takovou dobu ani neozveš. Víš jaké to bylo? Mohl jsi aspoň napsat. Jednu pitomou zprávu. A teď si prostě jen tak v klidu dojdeš?" Zvýšila jsem hlas a nechápavě na něj koukala.
,,Nemůžeme jít radši dovnitř?" Zeptal se mě a já se otočila. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Šel za mnou a zabouchl dveře. ,,Řekneš mi proč?" Hned jsem se na něj otočila. ,,Nemáš právo na mě být naštvaná" Řekl rázně.
,,Ale mám, celou dobu ses mi vyhýbal. Nevěděla jsem co s tebou je" Rozhodila jsem rukama a čekala co řekne.
,,Musel jsem být pár dní sám. Všechno si v hlavě promyslet" Vysvětloval mi.
,,Co promyslet?" Nechápavě jsem na něj koukala. ,,To co se stalo" Mluvil nepříjemně a vážně. Z jeho hlasu mě mrazilo, ale pořád jsem ho nechápala. Šli jsme jen do kina. Nic víc. ,,A co se stalo?" Nechápavě jsem nadzvedla ramena. ,,Jako by jsi to nevěděla! Doufám že sis to tady užívala, když jsem byl v Tokiu" Zvýšil hlas. Zarazila jsem se a koukala na něj.
,,Hlavně neříkej že se nic nestalo! Viděl jsem ty fotky! Tohle bych ti já nikdy neudělal! Byl jsem debil, když jsem ti věřil." Křičel a já nevěděla co mám říct. ,, Ja-Jaké fotky?" Zeptala jsem se tiše s roztřepaným hlasem. Podal mi svůj telefon. Byly tam tři fotky. První- Já a Kayl v kavárně. Druhá- Když mě objímal. A třetí- Když se mě snažil políbit. Opravdu to tak vypadalo, ale nebylo to tak. Vydechla jsem a ruce se mi začaly třepat. Mobil jsem mu vrátila. ,,Honzo, ale nic z toho se nes-" Nenechal mě domluvit ,,Hlavně mi nelži. Bůhví co bylo potom!" Pořád na mě hrozně křičel. Cítila jsem se jako malé dítě co něco provedlo. Cítila jsem se prostě hrozně. Snažila jsem se mu vysvětlit jak to bylo. Nikdy mě ale nenechal.
,,Nech mě ti to vysvětlit" Třepal se mi hlas. Už jsem nevěděla co mám dělat. ,,Tak jsi na té fotce ty nebo ne?!" Zeptal se mě nepříjemně. ,,Jsem, ale bylo-" Znovu mi skočil do řeči. ,,Je mi jedno jak to bylo. Prostě jsi mě podvedla. Je konec. Už mi nelez na oči!" Vykřikl. Otevřel dveře a v rychlosti opustil dům.

Stála jsem pořád na místě a nemohla uvěřit tomu co se právě stalo. Rozdýchávala jsem to. Rozbrečela jsem se. Nemohlo se to všechno pokazit tak rychle. Ani si mě nevyslechl. Myslel to vážně? Tyhle věty se mi pořád honily hlavou. Sedla jsem si na zem a kolena přitiskla k sobě. Opravdu histericky jsem brečela. Proč na mě pořád křičel? Nemohla jsem zastavit vodopád slz. Vzlykala jsem opravdu nahlas. Nikdy bych ho nepodvedla. Miluju ho. Musí mě vyslechnout. Nemůže být konec.

Ztěží jsem se zvedla a dobelhala jsem se do pokoje. Lehla jsem si na postel a zachumlala se do peřiny. Brečet jsem nepřestávala. V hlavě se mi hromadilo tolik myšlenek a vzpomínek. Nesnáším se. Proč jsem s ním chodila ven. Všechno by bylo v pořádku. Aspoň teda se mnou a Honzou.

Honzovi jsem zkoušela volat. Nebral mi to. Byla jsem hrozně vyčerpaná. Pořád jsem brečela a jediný kdo to mohl zastavit byl Honza, který mě vyslechne.
Psala jsem mu. Prosila jsem ho aby mi to zvedl.

Nerozuměla jsi? Mezi námi je konec. Už mi nevolej!

Jediná zpráva která mi od něj došla a která mě rozbrečela ještě víc. Možná se chovám jak histerka. Možna to opravdu přeháním, ale je toho na mě opravdu moc. Můj život je katastrofa.

Ale všechno bude zase dobrý. Honza se uklidní. Všechno mu vysvětlím a bude to v pohodě. Musím ho jen chvíli nechat. Utěšovala jsem se myšlenkami, ale pocit opaku byl silnější.

Napadal mě jediný člověk, který mohl Honzovi fotky poslat. Ale nevšimla jsem si že by nás sledoval. Nikde jsem ho neviděla. I když jsem měla divný pocit, tak jsem ho nikde neviděla.

Odložila jsem telefon a převalila jsem se na bok a koukala jsem před sebe. Slzy mi polu stékaly po tváři a já už jen přemýšlela nad tím jak to bude dál. Byli jsme perfektní čtyřka. Nejlepší kamarádi. Než jsem se do Honzi zamilovala. Celé jsem to pokazila. Nikdy už zo nebude jako dřív. Honza mě bude navždy nenávidět a už se nikdy nesejdeme tak jako kdysi. Tak hrozně mi to chybí. Co když už se se mnou nebude bavit nikdo z nich. Budu zase na začátku. Pod vlivem Lukáše a jeho party. Poslouchat vše co řeknou a schytávat rány, které si nezasloužím. Poslouchat nadávky, které mi ubližují, ničí mě a pomalu užírají zevnitř. Nesnáším svůj život.

Celou noc jsem nespala. Nemohla jsem. Nešlo to. Byla jsem vyčerpaná z častého vzlykání a tak moje oči už jen vypouštěly slzy, které pomalu dopadaly na polštář. Ten už jsem měla skoro promočený. Nedokázala jsem se z postele zvednout a v jednom kuse jsem koukala na velikého plyšového medvěda sedícího v rohu pokoje. Den kdy se to pokazilo. Den kdy jsem to pokazila já. Nebylo a není mi osmnáct. Neměla jsem pít. Neměla jsem to nechat zajít tak daleko. Mohli jsme být pořád ta parta, kterou jsem tak milovala a která me zvedla ze dna. Všechno díky Martinovi. Nebo učitelce? která nás tenkrát posadila spolu? Byl to osud. Takto se to přesně stát mělo. Život si se mnou hraje jak s hračkou. Jsem malá panenka, kterou malé holčičky odmítají. Lámou jí nohy a trhají vlasy. Pak ji nechají ležet někde na pískovišti. Samotnou. Kde taky navždy zůstane..

Dneska trochu myšlení. Musela jsem to hodně rozepsat, protože si to nejlepší chi nechat do dalších kapitol. Doufám že vám to nevadí a že se vám tato část líbí.
Budu moc ráda za vote a komentář.
Enjoy❤

(1023)