Secret •Martin•MenT•Kovy•

63

Došla jsem do pokoje a Kája už byl vzhůru. Pozdravila jsem ho a sedla si k němu na postel. ,,Měli by jsme si promluvit" řekla jsem a on jen kývl hlavou ke mě. Tvářil se klidně. Chvílemi jsem pochybovala o tom, jestli to vůbec ví. ,,Vím že ti to Honza už řekl. A pochopím když už se se mnou nebudeš chtít bavit nebo tak. Já prostě nevěděla co dělám" do očí jsem se mu nekoukala. Už jsem jen čekala až něco řekne on. ,,taky jsem včera pil. Proto jsem mu vrazil. Bohužel to neustál." odmlčel se a pokračoval. ,,Ale naštvaný nejsem. Vlastně tě chápu." přerušila jsem ho. ,,Jsi můj nejlepší kamarád. Prostě jsem si myslela že bych k tobě mohla cítit něco víc, ale nejde to." vzdychla jsem a konečně se na něj podívala. Čekala jsem že bude smutný, ale naopak. Měl mírný úsměv na tváři. Trochu jsem znejistila. Nechápala jsem proč se usmívá. Bála jsem se že se za tím schovává vztek a nenávist.
,,Máme to stejně. Snažil jsem se, ale nejde to. My dva prostě nedokážeme být pár. A proto mi nevadí že jsi políbila Honzu. Jsem rád" znovu se mírně usmál a já nevěděla co říct. Byla jsem ráda že to cítíme stejně. ,,Takžeee.. Nejlepší kamarádi?" zeptala jsem se s úsměvem a on mi ho hned oplatil. Kývl hlavou a já měla hroznou radost. Uned jsem ho objala. ,,Tak jdi" odtáhl se ode mě a já s úsměvem vystřelila z pokoje.

Vešla jsem do pokoje kluků. Honza ležel na Posteli a Martin na druhé. Oba sebou trochu cukli. ,,Děje se něco?" zeptal se Martin. ,,Kája tě volá" ukázala jsem na dveře a Martin šel. Hned jak zabouchl, došla jsem k Honzovi a políbila ho. Bylo vidět že to nečekal. Byl docela překvapený a já se mu nedivím. ,,Co se stalo?" optap se překvapeně ale s úsměvem. ,,Chybělo mi to" posadila jsem se naproti němu.
,,Ale co Kája?" zeptal se s úšklebkem. ,,S Kájou jsme to brobrali. Měl jsi pravdu. Nikdy jsem ho nemilovala. Teda spoň ne tak moc jako tebe"
Viděla jsem jak se usmál. ,,Bože.. Miluju tě" vykřikl a silou ně objal. Byla jsem tak hrozně moc šťastná.

Celý den jsme byli jen ve městě a volně se procházeli. Zašli jsme na oběd nebo do obchodu. Kája se choval úplně skvěle. Vůbec mu nevadilo, že jsem s Honzou. Martinovi jsem to vysvětlila a byl rád. Všichni jsme byli zase šťastní.

,,Em! Úplně jsem zapoměl!" vykřikl z ničeho nic Martin. ,,V nemocnici za tebou byla jedna holka. Musela někam odjet, ale měla ses jí ozvat až budeš v pohodě"odmlčel sa a když viděl můj výraz, tak pokračoval. ,,Taková hezká brunetka." chvíli jsem přemýšlela. ,,M-m-m.." začal přemýšlet nad jejím jménem a mě to bylo hned jasné. ,,Mallory?" zeptala jsem se a on hned začal kývat hlavou.
,,Tak hezká jo?" dloubla jsem do něj loktem. ,,Tak pěkná byla.. A i milá" usmál se a odhalil svoje zuby.
Hned jak dojdeme na pokoj, tak jí zavolám.

Mall byla hrozně ráda že jsem zavolala. Bála se, že je to se mnou furt špatné. Uklidnila jsem ji a mluvily jsme si venek. Hned mě zvala na kafe, nebo k nim. Byla jsem ráda za to, že ji mám.

,,I brácha tě rád uvidí" ozvalo se z telefonu a já se zarazila. Vzpoměla jsem si na to, když jsem ho viděla naposledy. Nedopadlo to dobře a nevím co by si myslel Honza. ,,Emi?" zkontrolovala, jestli jsem stále u telefonu. ,,jo.. Taky ho ráda uvidím" falešně jsem se usmála, což ona vidět nemohla.

Hovor jsem ukončila a šla k Martinovi do pokoje, který tam byl sám. Kluci si šli ještě něco nakoupit, tak jsem mu chtěla dělat společnost.

,,Ahoj" zaklepala jsem a vešla dovnitř. On se hned usmál, posunul se na kraj postele a poklepal na místo vedle něj. Šla jsem si lehnout za ním a on se přetočil na bok tak, aby na mě viděl.
,,Už jsem s ní mluvila" usmála jsem se na něj. ,,Docela jsme si pokecali. Je moc milá" usmál se taky a pokračoval dál. ,,Myslíš že někoho má?" opatrně se zeptal a u toho se začal červenat.
,,Nikoho nemá" usmála jsem se a sledovala jeho reakci. Na jeho tváři se oběvil veliký úsměv. Měla jsem z toho radost. Bylo by hezké vidět je spolu.

--------
Celý let domů jsem prospala. Byla jsem hrozně unavená a taky ráda že už jsme zpátky. Bylo to tam super, ale doma je doma.

Domů jsem došla v osm večer. Honza mi pomohl s kufrem a rovnou u mě i přespal. Byla jsem ráda. Když už jsme se dali zase dohromady. Opravdu mi chyběl, a proto jsem nijak neprotestovala. Spíš naopak.

I přes to, že jsem byla unavená, tak jsem usnout nemohla. Celou dobu jsem jen pozorovala Honzu jak klidně spí a sem tam se převalí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se vše vrátilo zpět a on tu zase leží vedle mě. Vedle mě a já k němu cítím opět to samé jako kdysi. Na všechno se zapomnělo a mezi námi už není nikdo, kdo by nám to mohl překazit.

Probudila jsem se a Honza ještě spal. Ani se nedivím. On se při letu vůbec nevyspal. Tiše jsem vylezla z postele a převlékla se z pyžama. Někdo začal zvonit a já rychle seběhla dolů. Otevřela jsem dveře a na tváři se mi oběvil překvapený a zároveň radostný výraz. Stála tam Mal. Ihned jsem ji skočila kolem krku a pevně ji stiskla.
,,Pane bože.. Tak moc jsi mi cyběla" vydechla a stiskla mě taky. Za tu dobu se vůbec nezměnila. Byla pořád stejně krásná.

Povídaly jsme si u nás v obýváku. Nezastavily jsme se. Měli jsme si toho tolik co říct. Najednou se za náme oběvil pořádně rozespalý Honza. ,,Máte tu veselo" uchechtl se a promnul si oči. Asi jsme ho probudily. Úplně jsem zapomněla na to, že tu je.
,,Promiň. Probudily jsme tě?" vztala jsem z pohovky a šla k němu. ,,Stejně už bylo na čase vztávat" opět se usmál a políbil mě. ,,Tohle je Mal. Mal, Honza" představila jsem je a oni se pozdravili. ,,Jdu si něco dát." s úsměvem odešel a Mal se na mě podívala s hlubokým úsměvem a nadzvednutým obočím. ,,Schvaluju" zasmála se.

„Martine, dojdi prosím ke mě"

Poslala jsem mu zprávu a během pár minut tu už zvonil. ,,Můžeš prosím otevřít?" poprosila jsem Mal a ona se zvedla a došla ke dveřím. Z poza rohu jsem je sledovala.

,,A- ahoj" zarazil se Martin, když ji uviděl. ,,Je tu Emily?" nervózně se zeptal a Mal přikývla. Pozvala ho dovnitř a já ho pozdravila. ,,Co jsi potřebovala?" posadili jsme se na pohovku. Došel i Honza a sedl si k nám. ,,Jen mě nepadlo, že by jsme mohli někam zajít. Jako na oběd" navrhla jsem a vsichni souhlasili.

Mal a Martin šli celou cestu daleko před námi. Povídali si jenom spolu a mě to ani trochu nevadilo. O tohle mi tak trochu šlo. Byla jsem za ně ráda.

*Pohled Martina*
Byl jsem docela překvapený, když jsem ji uviděl ve dveřích. Nevěděl jsem co říkat. Když jsme ale šli na ten oběd, tak jsme si nepřestali povídat. Máme toho tolik společného. I když je ode mě starší.

Po obědě jsem musel ještě něco zařizovat. Rozloučil jsem se s nimi a Mal mi na sebe dala číslo.

Hrozně moc se vám omlouvám. Vím že to byla douhá doba a mě to moc mrzí.

Měli jsme soud, stěhování, 15 dní tábor a teď jsem musela všechno vybalovat. Bylo toho na mě moc a na psaní jsem ani nemyslela.

Ale doufám že se vám tato část líbila a budu moc ráda za vote a komentář^^
Mám vás ráda<3

Enjoy

(1277)