Secret •Martin•MenT•Kovy•

55

Celou noc jsem toho moc nenaspal. Neustále jsem ji musel hlídat. Už pomalu začalo svítat a došla sestra. Snažila se mě vyhnat, ale já se nenechal. Za pár hodin bych za ní snad už mohl jít.

V nemocniční kantýně jsem si koupil něco malého na snídani. Už jsem měl docela hlad. Rychle jsem si to snědl a vrátil se zpět do prosklené místnosti. Zrovna u ní byl doktor. Stoupl jsem si ke dveřím a poslouchal. Aspoň takto se o ní něco dozvím.
,,Doktore co myslíte" slyšel jsem sestru. Doktor vzdychl.
,,Dívenka to bude mít ještě hodně těžké. Nevíme jestli to vůbec přežije. A i kdyby jo. Můžou nastat velké problémy" opět vdychl a já nevěřícně koukal do stěny. Nechtěl jsem už slyšet o tom že by to nemusela přežít. Věřil jsem jí. A doufal jsem.
,,Zaleží jen na tom, jak moc je silná na to, aby se probudila" Uslyšel jsem doktora když už jsem odcházel ode dveří.

Někdo by to měl oznámit jejím rodičům. Vzpomněl jsem si že o ní nikdo nic neví. Vzal jsem mobil do ruky a vytočil číslo její mamky.
,,Volaný účastník je dočasně nedostupný, opak-" hovor jsem típnul. No nic. Zkusím to později.

Oba vyšli ze dveří a já se hned postavil. ,,Dobrý den. Jak je na tom?" s obavami v hlase jsem se zeptal. Věděl jsem to, ale chtěl jsem si to ověřit.
Doktor se podíval na sestru a vzdychl. Opět se otočil na mě. ,,Můžeš za ní jít" pokusil se o úsměv. ,,Děkuju" usmál jsem se na něj taky a rychle odešel do pokoje. Doslova jsem se tam rozběhl. Zavřel jsem za sebou dveře a došel jsem k ní. Postavil jsem se k její posteli a prohlédl si ji. Byla tak klidná. V klidu si spala. Její hrudník se zvedal nahoru a dolů. Sedl jsem si na židli vedle postele a pořád ji pozoroval. Nevěděl jsem co mám říct. Tolik jsem ji chtěl všechno vysvětlit a omluvit se jí, ale nevím jestli mě slyší. Je to jako mluvit do zdi. Nikdy nevíš jestli tě na druhé straně někdo slyší.

Ale co když mi neodpustí. Nebo to dokonce nebude chtít ani slyšet? Teď nemůže protestovat. Ale co když mě třeba i slyší. Sestra mi večer říkala že známé hlasy jí mohou pomoct se probudit. Vůbec jsem nevěděl jak bych měl začít. ,,Emily, Nevím jak se ti mám omluvit. Udělal jsem hroznou věc. Neodpustitelnou." Nadechl jsem se a pokračoval. ,,Pochopím když se na mě budeš zlobit, Když mi to neodpustíš nebo mě už nebudeš chtít vidět." Najednou se mi vybavila naše hádka. To jak jsem na ni křičel, jak stála za dveřmi a pak utekla. To, co jsem ji řekl. Nahrnuly se mi slzy do očí.
,,Lituju všeho co jsem ti řekl. Byla to jen zlost, která neměla být mířená na tebe." byl js nervózní. Pořád jsem si myslel že mě slyší. ,,Nemyslel jsem vážně to že už tě nikdy nechci vidět" při vzpomínce na tuto větu mi stekla slza po tváři. Opět jsem se nenáviděl.
Chytil jsem ji za ruku. Měla ji ledovou. Pořádně jsem ji stiskl. ,,Em prosím. Musíš se probudit. Všechno bude jako dřív. Poletíme pryč. Zase všichni čtyři. Užijeme si to stejně jako v Americe" s nadějí že otevře oči jsem pořád nepřestával mluvit.
,,Nebo klidně zase u nás. Zahrajeme si tam nikdy jsem. Ještě jsem ti ani nestihl oplatit ten prank na mě" snažil jsem se připomenout i vtipné věci. ,,Slibuju že už budeš moct navždy sedět ve předu. A výběr pizzi už necháme jen na tobě" snažil jsem se usmívat.

Seděl jsem na židli už hodinu. Hlavu jsem měl položenou na posteli a pomalu jsem usínal. Pokojem se ozývaly jen zvuky přístrojů. Dveře pokoje se otevřely a vešel doktor. Zvedl jsem hlavu z postele a podíval se na něj. ,,Dobrý den" pozdravil jsem ho.
,,ahoj Martine. Něco od tebe potřebuju" doktor už mě tady znal. Býval jsem u něj často jako malý. kývl jsem hlavou na souhlas. ,,Musíš mi říct co se všechno stalo a jak k tomu zranění došlo" mluvil vážně a já zapřemýšlel odkud mám začít. ,,No dobře. Teď?" zeptal jsem se a on pokývl hlavou. ,,Em šla domů a pár kluků ze školy ji sledovali. Ona před nimi chtěla nejspíš utéct a oni ji zmlátili. Zrovna jsem k ní šel a uslyšel ji křičet kousek od domu. Běžel jsem tam a porval se s nimi taky. No a pak se ten jeden kluk držel za hlavu a nadával. Oba utekli a pak už měla Em tu ránu" stručně jsem mu to popsal a on si to zapsal. ,,Budeme to muset nahlásit. Je to pokus o vraždu. Toto jim jen tak neprojde" zakroutil hlavou. ,,Určitě. Em jim všechno řekne" položil mi ruku na rameno a podíval se na ni a vzdychl. ,,Děkuju Martine. A měl by jsi už jít" ukázal na dveře. ,,Prosím. Nechte mě tady" udělal jsem na něj psí oči. ,,Že jsi to ty. Hlavně ji hlídej" usmál se na mě a odešel.

Znovu jsem položil hlavu na její postel a jen tak přemýšlel nad vším možným.

*Pohled Káji*
Emily se mi měla ozvat jak to dopadlo s Martinem. Nebrala mi telefon a já o ni už začínal mít starost. Je to už druhý den. U ní doma taky nikdo nebyl. Tohle už je opravdu divné. Nevěděl jsem komu zavolat. Zbylo mi jen sedět doma a čekat až se mi Em ozve sama.

Asi jela za rodiči. To by mi snad ale řekla ne? Nebo je u kamarádky. Co když mě nechce už vidět. Udělal jsem jí snad něco?

*Pohled Martina*
bylo už deset večer. Seděl jsem tady celý den. Byla už tma a do pokoje už nikdo nechodil. Měl jsem zavřené oči a vnímal to nesnesitelné pípání a ticho k tomu.

Najednou se zvuk přístrojů o něco zrychlil. Zvedl jsem hlavu a podíval se jestli je vše v pohodě. Pořád spala. Asi se mi to zdálo. Vzdychl jsem. ,,Emily. Jsi jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě. Nesmí se ti nic stát. Musíš se probudit. Natáhl jsem se pro její ruku a najednou jsem se zarazil. Chytil jsem ji a přitáhl si ji blíž aby jsem na ni viděl. Nevěřícně jsem koukal na její malíček. Nikdy mi neřekla že má tetování. Chytil jsem se za pusu. To je.. Moje datum narození? Proč by si ho ale tetovala. To je od ní tak nádherný. Čím dál tím víc mě žralo svědomí za to co jsem udělal.  ,,Em notak. Prosím" Šeptl jsem. Znovu jsem slyšel zrychlení přístrojů. Tentokrát se mi to rozhodně nezdálo. Pořád jsem ji sledoval. ,,Žiju?" Slyšel jsem jak se tiše zeptala a u toho se usmála. Nevěděl jsem co mám dělat. Ona se opravdu probrala. ,,Panebože" Vydechl jsem. ,,Jsem tak hrozně rád že už ses probudila" Její ruku jsem pevně stiskl. ,,Tak hrozně jsem se o tebe bál" v mojem hlase šly slyšet pořád obavy ale i radost z toho že žije.
,,Musíš zav-zavolat Kájovi" řekla ztěžka. Bylo vidět že se jí špatně mluví a hodně jí to bolí. ,,No já nevím. Není to dobrý nápad" podíval jsem se do země. ,,Martine, prosím. Musí to vědět." snažila se mluvit. ,,Dobře. Hned- hned mu zavolám" popravdě jsem moc nechtěl. Věděl jsem že se na mě zlobí. Možná mě i nenávidí za to, co jsem Emily udělal.
,,Děkuju" usmála se na mě a nepřestávala držet moji ruku.
Měl bych asi zavolat i doktora. Nátáhl jsem se pro ovladač s jedním tlačítkem a zmáčkl ho.

Během páe vteřin tu byla sestra. ,,Jsem ráda že už jsi v pořádku. Zajdu pro doktora" řekla vesele sestra.
,,To je dobré znamení slečno" řekl doktor když vešel dovnitř. Postavil se k posteli a zkontroloval přístroje.
,,Jdu mu zavolat" usmál jsem se na ni a odešel na chodbu. Vytočil jsem jeho číslo a z hluboka se nadechl. Chvíli to zvonilo a pak to zvedl.

K: ,,Co chceš?" řekl nepříjmně.

M: ,,Jde o Emily" vzdychl jsem.

K: ,,Co se stalo?" řekl vyděšeně.

M: ,,Je v nemocnici. Prostě musíš dojet. Chce tě tady. Všechno se dozvíš tu."

K: ,,Sakra " řekl tiše a roztřeseným hlasem.
,,Nejsem teď doma. Dojedu co nejdřív. Čau"

M: ,,Čau"
Zavěsil jsem.

No to bude hezký. Jsem zvědavý jak na to zareaguje.

Vrátil jsem se zpět za ní. Doktor už tam nebyl. Došel jsem zpět k ní a posadil se. ,,Kája dorazí hned, jak bude moct" Znovu jsem ji chytil za ruku a usmál se. ,,Martine?" Zašeptala a já ji naznačil ať mluví. ,,Hrozně mě to mrzí" Posmutněla a já ji pohladil po hřbetu ruky. ,,Nic tě mrzet nemusí, za nic nemůžeš. Choval jsem se jako idiot. Chci se ti znovu omluvit. Chci aby jsi mě konečně slyšela." Podíval jsem se jí do očí a ona se usmála. ,,Slyšela jsem tě. Těsně před tím než jsem otevřela oči."Znovu se usmála. Byl to upřímný úsměv. Takový, jaký jsem na ni už dlouho neviděl. ,,Nikdy jsem si nevšiml že máš tetování" Ukázal jsem na její ruku. ,,Jo, je to datum narození mojí sestry." Podívala se na ruku a pak zpět na mě. ,,Aaha" Řekl jsem zaraženě. ,,Vím že i tvoje. Nezapomněla jsem" Zasmála se ale hned po tom sýkla. S obavami jsem se na ni podíval. ,,Bolí to" Řekla ztěžka.

Emily už spala a já jen ležel s podepřenou bradou a pozoroval ji. Byl jsem tak šťastný. Na nic jiného jsem nedokázal myslet. Pomalu jsem začal usínat. Konečně po dlouhé době jsem usínal šťastný..

Konečně víkend a nová část. Snad se vám líbí. Další bude asi v pondělí.
Nevím úplně přesně jaký den jsem tuto ff začala psát, ale vím že teď někdy by to měl být rok. Za ten rok se toho moc stalo a já si myslím že jsem se hodě zlepšila. Taky vás tady hodně přibylo a čím dál tím víc mi přirůstáte k srdci.

Mám vás moc ráda a budu taky ráda za vote a komentář. Děkuji a
Enjoy.

(1627)