Mery se ráno probudila. Lucinka ještě spala a Maxík taky. Mery vyšla z ložnice. Myslela si, že se jí to zdálo, ale David nikde nebyl. Mery se nahrnuly slzy do očí. Bohužel to pravda nebyla. Šla do koupelny, udělala si ranní hygienu a oblíkla se. Najednou jí zazvonil telefon. Byl to Jirka. Vůbec neměla náladu se s někým bavit, ale zvedla mu to.
M: ,,No?"
J: ,,Mery. To je dost.. Proč si mi to položila?"
M: ,,Slyšela jsem všechno co jsem potřebovala, co bych měla slyšet?"
J: ,,Ale já ti to neřekl celý.. David žije, ale je na JIPu ve velmi vážném stavu."
M: ,,Ccože?!"
J: ,,David žije.."
M: ,,Hned tam jedu!"
J: ,,M...."
Mery položila telefon. Došla pro Lucinku, která si žmoulala očíčka.
M: ,,Lucí honem, jdeme do nemocnice."
L: ,,Proč?"
M: ,,Tatínek žije. Teď mi volal strejda Jirka. Kdybych nepoložila telefon, tak bych se to dozvěděla a neříkala ti to."
Lucinka vyběhla z pokojíčku a rychle se oblíkala. Mery mezitím oblíkla malýho. Za necelých 20 minut byli na urgentu. Mery nechala Maxíka u Vali a Lucky a šla za Davidem s Lucinkou na JIPku.
Mery tam vběhla jak uragán.
M: ,,Davide!" rozbrečela se Mery a objala ho.
Lucinka k nim běžela taky.
L: ,,Tatí!" rozbrečela se i Lucinka. ,,Proč má tatínek ty hadičky?"
M: ,,Aby se mu líp dejchalo."
L: ,,Aha a bude v pořádku?"
M: ,,Určitě bude." pousmála se Mery. ,,Lucí já tě dám k dědovi Karlovi ju?"
L: ,,Já chci bejt tady s tatínkem a tebou."
M: ,,To nejde Pucíčku, ale jakmile se tatínek probudí, tak slibuju, že zavolám dědovi ju?"
L: ,,Tak jo."
Mery zavolala Karlovi a ten hned přijel. Mery mu vysvětlila situaci.
K: ,,To je vůl. Nejdřív jedná, potom přemýšlí."
M: ,,Ale můžu za to já."
K: ,,Mery za nic nemůžete. Kdyby nebyl tak blbej a tvrdohlavej, tak se mu nic nestalo."
M: ,,Jenže jsem ho seřvala jak malýho haranta a neoprávněně."
K: ,,Nic si nevyčítej a občas potřebuje proplesknout. Neboj dostane se z toho. Je to Hofbauer a my vydržíme lecos!"
M: ,,Děkuju." pousmála se Mery.
K: ,,Já vás tady nechám. Zavolejte až bude David vzhůru. A víte co? Nebudeme si tykat. Bude to lepší."
M: ,,Tak dobře. A zavolám hned."
K: ,,Tak se měj a drž se!"
M: ,,Děkuju."
K: ,,Není za co. Ahoj."
M: ,,Aahoj."
Mery si sedla k Davidovo lůžku a chytla ho za ruku.
M: ,,Davide promiň! Já byla jsem tak blbá..tohle si nikdy neodpustim.. Hlavně to přežij nic jinýho nechci." rozbrečela se Mery.
Takhle to chodilo asi týden. Mery byla v práci a zavolali jí a Romana jako ošetřujícího lékáře, že se jeho stav změnil.
