Nathan Williams

1.

Amelie Evansová

Právě sedím v malé místnosti na rozbité posteli. Aspoň má ještě matraci. Sice roztrhanou, ale má. Před sebou mám tašku s mými věci, vedle toho jednu malou skříňku a malé okno uprostřed zdi. Je to ještě horší, než můj starý pokoj. Tam jsem měla aspoň dvě takové skříňky. Teď mi můj nevlastní otec jednu vzal, protože už neměl kam dát své oblečení.

Přestěhovali jsme se. Proto mám teď tenhle nový pokoj. Jestli se tomu tak dá říkat. Šedivé zdi, kterým už omítka téměř všude opadla. Jedna žárovka visící ze stropu a jedno malé okno. No není to o nic lepší, než můj starý pokoj.

„Amelie, pohni sebou! Nemůžeš přijít první den do školy pozdě!" Křikl naštvaně můj nevlastní otec a už jsem ho slyšela jít po schodech nahoru. Srdce mi začalo bít o něco rychleji, a tak jsem ze strachu rychle vstala a šla ke dveřím, aby viděl, že už jdu.

„Kde jsi tak dlouho?!" Křikl na mě otázku a já se snažila vypadat klidně. Měl na sobě černé džíny, triko a koženou bundu.

„P-promiň. J-já jsem si jen prohlížela pokoj." Odpověděla jsem se strachem a doufala, že bude v klidu a nic mi neudělá.

„No dobře. Nemůžeš přece přijít první den do školy zmlácená. To by tě tam snad ani nevzali, takže ti budu věřit." Řekl se smíchem a už šel zase dolů. Mně to však vtipné nepřišlo. Kdybych nešla dneska do školy, pravděpodobně by to skončilo jinak.

Nathan Williams

Ráno mě vzbudil otravný zvuk budíku, který jsem hned vypnul. Další nudný a děsný pondělí.

Na mobilu jsem už měl zprávu od Katie. Mojí holky.

Katie: Dobré ráno <3

Nathan: Dobré.

Po ránu nejsem moc přátelský.

Katie: Přijedeš pro mě?

Nathan: Jo, jasně. Za dvacet minut tam budu.

Katie: Dobře. Zatím ahoj.

Nathan: Ahoj.

Rovnou jsem šel do koupelny a dal si rychlou sprchu, abych se trošku probral.

×××

„Tak co, kámo, jak jsi došel včera domů?" Zeptal se se smíchem Mark.

„Ty už mi nikdy neříkej, že víš o nějaké dobré párty, protože nevíš. Bůh ví, co mi dali do pití." Řekl jsem a prstem na něj ukázal. Včera nám totiž Mark řekl, že ví o dobré párty.
Ale dobrá teda zdaleka nebyla. Všichni tam místo alkoholu měli nějaké drogy. Přinejmenším tak vypadali.

„Přesně. To snad byla ta nejmíň dobrá párty, o které jsi nám kdy řekl." Přidal se ke mně Dave se smíchem a poplácal Marka po rameni.

„Mně to tak hrozné nepřišlo." Řekla s jemným uchechtnutím Amy. Vysoká modrooká blondýna. Všichni jsme se na ní nevěřícně podívali.

„To nemůžeš myslet vážně, Amy." Řekla Katie a zasmála se. Amy na to jen s úsměvem pokrčila rameny.

„Hele, asi nová holka." Řekl Dave a prstem ukázal na jakousi dívku. Měla na sobě černé džíny a šedou mikinu, která už vypadala docela staře. Vlasy měla svázané do culíku. Neviděl jsem jí moc do tváře, protože měla sklopenou hlavu. Vedle ní šel chlápek, který už byl ale lépe oblečený. Černé trhané džíny, kožená bunda a sluneční brýle na očích. Vypadal na to, že posiluje.  Pak tam byla ještě nějaká ženská, která na sobě měla taky nějaké spíš značkové oblečení. Pravděpodobně to budou její rodiče.

„Amy, pojď. Půjdem jí pozdravit." Řekla Katie a spolu s Amy se rozešly k té dívce.

Amelie Evansová

Já, máma a nevlastní otec jsme vešli do školy. Já automaticky znervózněla a radši jsem měla sklopenou hlavu. Ztěžka se mi dýchalo. Nejsem svá mezi hodně lidmi a tady jich bylo opravdu hodně a ještě k tomu se na nás dívali. Někteří měli nechápavé pohledy, jiní zase překvapené a ostatní znechucené. Snažila jsem se jít rychle, abych už nemusela čelit těmto pohledům, ale najednou se k nám rozešly dvě dívky. Jedna měla růžové vlasy a ta druhá byla blondýna. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Nevím, jestli můžu mluvit s ostatními v téhle nové škole.

„Ahoj, já jsem Katie." Řekla ta s růžovými vlasy a mile se usmála.

„A já Amy." Řekla stejně mile blondýnka. Já se snažila o přátelský úsměv, a když už jsem se chtěla představit i já, odpověděl za mě otec.

„Tohle je Amelie. Omluvte nás, ale musíme jít." Řekl otec s falešným úsměvem a já znovu sklopila pohled.

Takže se tu nemůžu s nikým bavit.

Rozešli jsme se směrem nejspíš k ředitelně a ty holky se na sebe jen nechápavě podívaly a někam odešly.

„Nedělej si žádný naděje. Nebudeš tu mít s nikým bližší vztah, rozumíš?" Zeptal se mě otec potichu, aby to nikdo neslyšel. Já jen jemně přikývla a šla dál.
Čekala jsem to. Přece se nikdo nemůže dozvědět, co mi dělá.

„Stejně by tě zase odkoply, až by zjistily, jaká jsi. Nikdo se nechce bavit s někým, jako jsi ty." Řekl ještě otec s uchechtnutím a já cítila slzy v očích, ale hned jsem je zahnala zamrkáním. Kdyby zjistil, že chci přede všemi brečet, nedopadlo by to dobře.

I když už jsem na jeho slova zvyklá, vždycky mě to zamrzí. V tomhle má ale pravdu. Kdo by se chtěl bavit s někým, jako jsem já?
V mé bývalé škole se se mnou nikdo nebavil, tak proč by to tady mělo být jinak.

Došli jsme do ředitelny, kde na nás už čekala ředitelka. Vypadala jako milá paní.

„Dobrý den. Ty musíš být Amelie, těší mě." Řekla mile, když k nám došla a natáhla ke mně ruku. Já ji s úsměvem přijala, a tak jsme si potřásly rukou. Poté se pozdravila i s mými rodiči a my si sedli na židle naproti ní.

„Takže. Amelie může nastoupit už zítra, ale pochopím pokud budete potřebovat více času. Tady má rozvrh, a jaké knížky bude potřebovat. Pokud vím, tak Amelie nastupuje do čtvrťáku, takže už se může těšit za pár měsíců na maturitní ples." Dokončila ředitelka s širokým úsměvem a dala mým rodičům nějaké papíry.
Už teď vím, že na žádný ples nepůjdu, takže se není na co těšit.

„Amelie může nastoupit už zítra, takže ji tu už čekejte." Zavtipkoval otec.

„Tak dobrá. Pochopím, když ještě zítra nebudeš mít nějaké věci nebo knížky. Jen si s sebou vezmi nějaké své sešity a propisku. Budeme se na tebe těšit." Obrátila zrak na mě a opět se usmála. Je to celkem usměvavá žena.
Já se na ní jen usmála a jemně přikývla. Nejsem moc mluvící typ.

„Tak jo. Těšilo mě." Řekla ještě a stoupla si. Tím nám dala najevo, že už můžeme jít, a tak jsme si všichni tři stoupli.

„Také nás těšilo. Nashledanou." Řekla má matka, a poté jsme už odešli.

„Rozhodně nebudu kupovat nějaké knížky. Stejně jí budou k ničemu a jsou drahé. To nepotřebuje." Začal můj otec jen co jsme nasedli do auta. Já se je snažila nevnímat, a tak jsem koukala z okna ven.

„Co si o sobě myslí? Myslí, že když se usměje, tak vyhodím tisíce korun za knížky? To se teda plete. Kráva jedna." Pokračoval můj otec a takhle nějak probíhala naše cesta domů.

×××

Tak co říkáte na první část tohohle příběhu? Vaše názory pište do komentářů..❤

x moon x