Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 108

     „Proč sem musím pořád jezdit?" nadávám před dveřmi toho domu.
     „Pořád? Levi, nedělej si ze mě srandu. Jsi to po třech měsících," kárá mě Eren.
     „No jo pořád. Ale jedu sem po krátké době. A štve mě to."
     „Já si jsem toho vědom, ale musíš si na tohle zvyknout."
     Povzdychnu si, zazvoním a vyčkám až nám otevřou dveře. Dnes tu jsme první. Většinou jezdí první matka. Zvláštní.
     Usadíme se na gauč. 

     To, co mělo následovat jsem vůbec nečekal. A nejsem jediný. Ani Eren nic takového nečekal. Nebyl to vůbec příjemný den. Na tom si myslím, že se jak s Erenem, tak s vámi shodu.
     Každopádně přeskočíme až tam, kdy přijedou obě tety.
     Vlastně jsem nejspíš nevysvětlil o co šlo. Pokaždé, když se narodí nový člen rodiny Ackermanů, tak se uspořádá takový sraz, kde se to oslaví.

     „Kde je vůbec Kuchel?" zeptá se jedna z tet. Je pravda, že schází už jenom ona.
     „Teď někdy by měla přijet. Má odvoz, tak se trochu zdržela." Pravda. Když je propuštěna z nemocnice jenom na jeden den, tak pochybuji, že ji nechají řídit. 
     „Jak na tom je?" zeptá se mě šeptem Eren. Včera jsem totiž u ní byl na návštěvě. Ještě jsem neměl šanci mu to říct. A on mě se zeptat.
     „Dost bídně. Museli jí dát dost podmínek, pokud chce opustit nemocnici na jeden den," potichu vysvětlím, ale i tak to nebylo natolik potichu, aby to nikdo kromě Erena neslyšel.
     „Co když se Kuchel něco stane?" zeptá se prarodičů matka Mikasy.
     „Levi bude vědět, co dělat. Přeci jenom mohl být plnohodnotný doktor s jeho vědomostmi. Navíc jede s ní-" zarazí se stará žena.
     Tázavě ji pozoruji. A ne jenom ji, všímám si, že o tom ví každý až na mě a Erena. Vědí něco, co nám nebylo řečeno. „Kdo s ní jede?" zeptám po chvíli ticha. Jenže to mě už přeruší hukot zvonku. Přísahám, že jsem tak rychle stařenu chodit neviděl. Od dveří slyším dva hlasy. Ženský a mužský. Přemýšlím, kdo by to mohl být. To se mi ukáže jakmile vedou dovnitř. Matka na vozíku zabalená v tenké dece. Vypadá otřesně. Mě ale udivuje ten, co ji veze tam, kde vždy sedí. Nebo bych spíš měl říct, kde vždy sedávali?
     Rozproudí se mi krev v žilách. I Eren ví, že tohle je zlé. Cítím z něj strach. Ale i opovržení. Tak tohle mi všichni tajili. Už to chápu, ten, co by o tom měl vědět ze všech nejvíc o tom ví jako poslední. Ha! Jak otřesná rodina.
     „Ahoj Rivi," nesnáším ten falešný úsměv. Pro dobro Erena ale mlčím. Pouze na toho debila s titulem „otec na hovno" zírám vražedným a nasraným výrazem. Přitisknu si Erena víc na sebe. Jeho ruka chytí tu mou. Konejšivé gesto, co mě přiměje se trochu uvolnit.
     Podívá se na Erena. Zaznamenal to jeho gesto „jsem rád, že jsi po boku Riviho. Jsem rád, že se může o někoho opřít," promluví k Erenovi přátelsky.
     „Jo, opřít se o Erena a jeho rodinu dokážu, to máš pravdu. No, o této rodině se to říct nedá," promluvím chladně.
     Matky se to dotklo. Hned chtěla něco říct, ale otec ji zarazil „klid Kuchel, nemůžu čekat, že mi odpustí tak rychle," na rtech má jemný milující úsměv. Faleš. Rozhodně. Přejde k ní, kde si sedne na židli vedle ní.
     „Že ti odpustím tak rychle? Jsi naivní nebo stupidní? Opravdu si myslíš, že ti odpustím?" stoupnu si.
     Eren mě okamžitě chytí za ruku a stiskne ji. Já si ale všimnul toho samého gesta u těch dvou. „Oh... Takže takhle to je. Dala jsi přednost násilníkovi vlastního dítěte před vlastním dítětem. Jak zodpovědná to matka." Opět se nadechla aby něco proti mému opovržení řekla. Jenže... Se opět rozezvonil zvonek. A vůbec to nikomu nepřipadalo divné až opět na mě a Erena.
     Eren se na mě tázavě podívá. Já přemýšlím kdo ještě schází. Dojde mi to. Současně se zazněním toho hlasu. Tohle je zlý sen. Zamotá se mi hlava natolik, že jsem nucen si opět sednout. Mám vytřeštěné oči.
     „Nazdar všem! Doufám, že se vám všem daří," vejde s těmito slovy do obýváku Kenny. Tedy můj strýc. Ten ožrala. „Oh... Nazdar Levi, už to bude doba," přejde ke mně „nečekal jsem, že tě tu uvidím, když tu budu. Koneckonců svého strýčka nemáš rád, že?" Eren do teď nevěděl kdo to je. No po tomhle mu to došlo. Už ti to dochází Erene? Jak otřesnou mám rodinu?
     „Věř mi, že bych tu nejradši nebyl. Ovšem to by mi o vás dvou bastardech musel taky někdo odsud říct a ne mi to tajit," kdyby šlo vraždit pohledem a slovy, byli by oba už dávno mrtví.
     „No no no, uklidníme se s těmi urážkami," nasadí vážný tón. Jeho pohled zamíří k Erenovi. Následovalo velké opovržení „takže ty jsi se dal na buzíka. Klesl jsi dost hluboko, to ti povím. Zasloužil by jsi si výprask. Nechceš se toho ujmout, brácho?" otočí se na toho kreténa s posměšným úsměvem.
     Otec si stoupne „tohle by stačilo Kenny. Nebudeš urážet mého syna.
     „Tvého syna? Po tom, co jsi mu udělal? Nechtěj mě rozesmát brácho."
     Eren chce něco říct, ale já ho utnu. Místo toho promluvím já s prudkým stoupnutím „neser se mezi mě a Erena, nebo jsi na místě mrtvej," promluvím ke strýci. „A ty... Nemáš jediné právo mě označovat za svého syna. Nemáš právo na mě ani mluvit. A to, že se mě tady zastaneš neznamená, že si mě získáš. Takhle to nefunguje. Ne po tom, co jsi mi udělal tohle," řeknu a vyhrnu si triko tak, aby bylo vidět kus břicha. Sám se nad tím napne. Tady mi to je jedno. Děcka z toho nemají rozum, Mikasa je jediná, co to neviděla. Jinak to tu viděli všichni. Ale i tak to všechny dostalo na kolena. „Nevím, čeho jste všichni chtěli dosáhnout, když jste je sem pustili, ale já vám řeknu na to jedno, takhle to nefunguje. Nic nefunguje tak jak si myslíte."
     Odejdu na zahradu. Nesvedu tu být ani minutu. Už ne.