Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 29

     Oblékám si sako, když v tom se rozezní zvonek. Tak nějak tuším, kdo to je. Dojdu otevřít dveře za kterými spatřím, koho jiného než, Hanji.
     „Takže tam stejně jdeš," zamumlá si spíš pro sebe než pro mě.
     „Taky tě rád vidím," radši se nebudu nijak vyjadřovat k tomu jejímu protestu.
     Vkročí do domu a prohlíží si mě. Otevře pusu a nadechuje se, chystá se něco říct, ale nakonec veškerý vzduch vydechne a pusu opět zavře.
     „Jak dopadlo rande?" zeptám se po chvilce ticha. Minulý týden mi řekla, že si s někým dopisuje a že jdou na rande. Včera to mělo být, co si tak vzpomínám.
     „Ah, tohle..." řekne a nervózně se usměje. Přestanu si upravovat sako, místo toho zkoumám její obličej. „Nakonec mu do toho něco skočilo. Sejdeme se za čtyři dny," vyjde z ní nakonec.
     Nesouhlasně se zamračím. Chlap, co odloží rande? Co to je za člověka? „Doufám, že tam nechceš jít," řeknu spíš výhružně než přátelsky.
     „Samozřejmě, že chci," vyjde z jejích úst rychle.
     „Hanji-" začnu, ale nenechá mě.
     „Nemůžu za to, že mu do toho z ničeho nic něco vlezlo," hájí ho.
     „Doufám, že pro to měl sakra nějaký důležitý důvod. Třeba nějaký zdravotní problém s rodinou."
     „To ne. V práci na něj hodili noční směnu," řekne tišeji.
     „Je doktor? Nějaký vážný stav pacienta?" ptám se protože vím, že nic takového to nebude.
     Zavrtí hlavou v záporu.
     „Hanji, nemusel nic. Snad je pro něj priorita rande ne? A ne nějaká práce. Tohle bych v životě Erenovi neudělal," řeknu avšak po vyslovení Erenova jména spíš poslední slovo vydechnu. Nevím proč, ale tahle myšlenka mě hodně zranila. Začne na mě ustaraně koukat, avšak můj pohled právě teď skenuje zem.
     Proč jsou tyto dny večírků moje největší slabina? Ještě jsem tam ani nedorazil.
     „Levi?" zeptá se opatrně.
     Tak rád bych řekl, že jsem v pohodě. Ale nejsem a nerad lžu. „Proč jsi sem přišla?" zeptám se nakonec chladně. Vím, že to je dost kruté, ale právě teď se na nic jiného nezmůžu.
     „Přišla jsem ti to rozmluvit," odpoví.
     „Přišla jsi zbytečně," vydám ze sebe chladně.
     „Levi, podívej se na sebe! Jediná zmínka o Erenovi tě zničila! Nechoď tam."
     „Nemluv o něm," zašeptám. Jenom to zhoršuje.
     A já si to zhoršuji taky. Vím to. Neboj se Erene, vím to moc dobře.