Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 102

     Jestli můžu to studené odpoledne nějak popsat, tak jedině, že to byl nádherný a příjemný den. I přesto, že jsem téměř umíral zimou, i přesto jsem si ten den s Erenem venku užíval. Taktéž jsem se v tento den při krátké procházce přes park poprvé zamyslel nad naší budoucností. V ten den ke mně konečně - opožděně - zalétly obavy. Bál jsem se, že další rok už s Erenem nemusím být, už jsem se bál. Nechtěl jsem o Erena přijít, nikdy. A právě proto jsem dostal takový strach, že se mezi námi může stát cokoli, co by zapříčinilo náš konec.
     Pojďme se z této depresivní myšlenky přesunout k Štědrovečernímu večeru. Nestalo se nic moc zajímavého, jak by ostatní řekli. Spíš to bylo jen o užívání si toho druhého, což je přeci úžasné.

     „Erene, večeře!" zavolám na něj už nejméně po sté. Nechápu jeho myšlenkové pochody. Musí mít slavnostní oblečení na tento večer, jak tvrdí, ale přitom celou dobu nadává na košili, kterou nechce. Už několikrát jsem mu říkal, že ji nemusí mít. To si ten kluk neuvědomuje, jak dobře vypadá jenom v teplácích? I kdyby měl na sobě pytel od brambor, tak stejně bude vypadat úžasně. Ale opravdu nechápu, proč se musí před tím zrcadlem v ložnici zdržovat na tak dlouho. „Erene, pohni!" zavrčím už krapet zlostně.
     „Však už jdu!" zakřičí nazpět „když já si v té košili připadám tak nesvůj! Nemůžu za to!" dodá ještě. Chtěl jsem se pokusit o nějaký kompliment, ale to už se objevil ve dveřích a já ztratil odvahu mluvit. A co mě přimělo k mlčení? Jak jsem říkal ty bláboly o tom pytli... V té košili vypadá luxusně! Pamatuji si, že kvůli večírku jsme museli nakoupit obleky a košile, takže je jen přirozené, že si jednu z těch košil oblékl. Byl jsem si vědom, že mu to bude slušet, ale sakra! Ne, že až tak moc! Tohle bude chtít odvahu udržet mé choutky na uzdě. I když to tak hodnotím, tak to je téměř nemožné, k sakru.
     „Žádný blbý komentář," utnul mě, když jsem se konečně odvážil otevřít s nádechem pusu, abych mohl prolomit ticho.
     „Tak když to nechceš slyšet," pokrčím nad tím rameny a nandám nám na talíře, páč jsem musel od toho jeho těla odvrátit nějakým záhadným způsobem zrak.
     Jak jsem čekal, zvítězila nad ním zvědavost a on tak přešel ke mně, aby nemusel křičet přes půl pokoje, a zeptal se prostou otázkou „co jsi mi chtěl říct?"
     Otočím se na něj s vážnou tváří „však to nechceš slyšet, ne?" pošťouchnu ho slovně.
     „Jo, blbý komentáře," snažil se to zakecat „tak co jsi mi chtěl?"
     S malým úsměvem se otočím zpět k jídlu, které mám v plánu přenést na stůl. Při vykročení ke stolu odpovím „v těch hadrech vypadáš zatraceně sexy, takže ti radím, ať to co nejdřív sundáš, nebo se neovládnu," prohodím s úšklebkem.
     „Taky že to mám v plánu sundat hned po večeři," řekne s rudnoucíma tvářema.
     Usadíme se ke stolu naproti sobě, Chucky zaujme  místo pod stolem, kde nám zahřívá nohy svým vyhřátým kožichem. S chutí se pustím společně s Erenem do jídla.

***

     Když dojíme, předáme si těch pár miniaturních dárků, co mají pouze zpevnit náš vztah, který už tak je jak z diamantu. A co jsme dělali pak? Vyvenčili jsme Chucky v tom mrazu venku. Jedno musím přiznat, město díky světélkům vypadalo úžasně.
     Když jsme se vrátili domů, oba dva jsme se převlékli do pohodlných otrhaných hadrů a zachumlali se v obýváku do deky. Chucky si lehla k nohám, které nám zahřívala. A my jsme si pustili jakýsi film, který jsem ale vůbec nevnímal. Jediné, co jsme vnímal, byl Eren, který byl ke mně přitulený. Jeho vůně mě konejšila až pomalu uspávala. Uspávala mě jeho přítomnost. Jestli bych v minulosti věděl, že mě potká takové štěstí, nikdy bych na smrt nepomyslel. Tím si jsem víc jak jistý.