Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 75

V pět ráno mě probudil budík. Neochotně jsem vstal a šel se oblékat. Za půl hodiny mi jede vlak, naštěstí nádraží není tak daleko. Bohužel to stíhám jen tak tak a když dorazím na nádraží, vlak akorát přijíždí. Nasednu si do první třídy, kde se mě hned ujme jedna holčina, co se mě chystá obsloužit. Odmítnu ji, nesnídám.

V ten den jsem se doma svalil do postele a ještě si na hodinu zdříml, což nebylo zrovna ve zvyku. Odpočíval jsem, po zatraceně dlouhé době jsem vzal do ruky knihu a začal číst. Matka mi ale ještě nedala pokoj a přijela mě zkontrolovat. Taky mi přivezla od prarodičů dort k narozeninám, který jsem neměl v nejmenším plánu sníst.
Další den za mnou přišel brzy ráno Eren, jak jsme byli domluveni.

„Ahoj Levi!" pozdraví jen, co otevřu dveře.
„Baví tě takhle ráno vstávat?" zeptám se ho a mrknu na hodinky, které ukazují osmou ráno.
„Vůbec! Ale tebe jsem chtěl vidět a chtěl jsem se předsvěčit, že jsi mi neumřel," zdůvodní.
„Jak vidíš, tak neumřel," pustil jsem ho dál. Prošel kolem mě a mě opět omámila ta jeho vůně.
„Jaké to tam bylo? Musíš se rozmluvit Levi!" hučel do mě.
„Erene, tohle není zrovna něco o čem bych se chtěl bavit. Stejně by tě to nebavilo."
„Tak fajn," urazí se a sedne si na gauč „klidně nic neříkej."
Snažím se jít do kuchyně a nabídnout mu nějakou snídani, ale ty jeho nafouklé tvářičky jsou k popukání. Civím na něj neschopen se pohnout. Jestli dělal takovéhle ksichtíky, když mi předevčírem volal, tak mám sakra velký problém se sebeovládáním.
„Co je?" všimne si mě.
Vzpamatuji se ze svého transu „ne, to nic, jen jsem se zamyslel," pokusím se to zamluvit, avšak jeho úšklebek mluví za vše. Moc dobře ví, že se mé choutky pokouší ovládnout mé tělo.
„Nad čím?" zkouší hrát hloupého. Opravdu rád mě provokuje.
„Nad něčím, co tě nemusí zajímat. Chceš něco k jídlu nebo pití?" zeptám se rychle.
„Hm... Ne, chci aby ses tu posadil a povyprávěl mi o té tvé příšerné rodině," vycení zuby.
Povzdychnu si a přisednu si k němu na gauč „tak co chceš vědět?"
„Byl tam ten ožrala o kterém ses tu naposledy bavil s tvojí mamkou?"
„Co? Kenny? Ne. Pokud by tam byl, tak bych ležel už v rakvi," nechápu proč se zrovna ptá na toho tupce.
„Proč nemáš rád své jméno?"
„Nechtěl jsi se ptát na mojí rodinu?" obrátím to.
Zabrblá si něco pro sebe a obejme mě. Leknu se. Náhle vyskočil a objam mě, kdo by se nelekl?
„Erene!" vyštěknu. Objímá mě jako malé dítě.
„Co? Musím tě trochu rozmazlit, jinak se z tebe stane ještě větší bručoun," zabrblá.
„Erene, nedělej kraviny," tentokrát zavrčím chladným tónem, který ode mě už dlouho neslyšel.
„Fajn, tak si tu zůstaň bručoune. Bavit se se mnou nechceš, tak co bych tu dělal? Jdu domů," nafoukne se a vstane, kráčí k hlavním dveřím.
„Si běž, vnucovat ti nic nebudu. A přemlouvat už vůbec ne," stejně neodejde, na to nemá dost síly.
„Tak já jdu!" zakřičí a poté se zabouchnou dveře. Jeho kroky ustály. Je v předsíni, vím to. Tedy snad, po delší době už začínám pochybovat. Zvednu se a dojdu se kouknout do chodby, co dělí obývák s hlavními dveřmi - tedy hlavní chodbou. Něco mě popadne za ruku a přitáhne si mě k sobě. Měl to dobře nastražený, hezky si počkat v místnosti za rohem dveří, kde je tma jelikož tu není okno. Jeho ruka svírá mojí paži. „Tak jsi přece jenom přišel mě najít," usměje se.
„Ne, přišel jsem se ujistit, že jsi tu opravdu zůstal, jsi totiž snadno předpovídaví," obhájím se.
„To je podobný," řekne.
„Ne, to teda ne-" přejede mi palcem po rtech na které upřeně zírá. Pomalu se ke mně začne přibližovat, těsně před polibkem zašeptá mé jméno - a tím myslím Riaville - a poté se už neotálí a políbí mé rty.
„Neříkej mi tak," zanadávám rychle zkrz polibky, které si právě teď rozdáváme. Avšak z jeho úst to jméno je tak nádherné, že mi to ani moc nevadí, že mi tak říká. Změknul jsem. A vůbec mi toto zjištění nedělá dobře.
„Vždyť se ti to líbí Levi," očividně si hrajeme na bobříka šeptání, který ano, existuje.
Rozhodnu se ujmout tohohle všeho, co se tu dělo, děje a ještě stane. Položím ruce na jeho boky a začnu rozhodovat o tempu mezi polibky. Nějak jsem podcenil tu scénu před třemi dny a nic si nevyhledal, takže opět nevím, co dělat a dnes k nám nikdo nepřijde. Tedy neměl by. Zdá se, že mu to takhle vyhovuje, když tomu velím já. Je uvolněnější. Jeho rtíky mě začnou po chvilce nudit a tak zkusím něco odvážnějšího. Udělám si cestičku z polibků až ke krčku, kde nemám v plánu vynechat jediné místo nedotčené. Moje ruce mezitím si razí cestu pod tričko, kde se snaží najít místo, které neznám.
„Tys to už někdy dělal?" zašeptá někam do místnosti. Zamumlám mu do klíční kosti zápornou odpověď. Pravda, nikdy jsem s nikým nespal, a ani mě to netáhlo. Plno lidí má v pubertě orgasmus stačí jen pomyslet na prasárničky. Já takový nebyl. Matka měla o mě strach, když zjistila, že mě netáhne žádné pohlaví, že mě nic nevzrušuje a tak jsme zašli k doktorovi. Sdělil nám, že to tak může být kvůli traumatu z otce a jeho násilných přepadech. Řekl nám ať nevyšilujeme, že je dost vysoká šance, že si někoho najdu a tohle všechno pomine, akorát to bude trvat dýl. Matka i přes to vyšilovala. Co od ní taky jiného čekat, byl by zázrak, kdyby mě jednou nechala na pokoji a dala mi čas.
„Vážně?!" vypískne „Levi, jsi v tom zatraceně dobrej, není možný, aby-" tentokrát ho utnu polibkem já.
„Moc mluvíš," řeknu a vrátím se k jeho klíční kosti a krčku. Tato lichotka mě velice potěšila a nabudila. Z těchto slov a vět, co řekl usuzuji, že on už zkušenější bude.
Zrovna si moje prsty chtěli podmanit jeho bradavky avšak jeho bříško se rozhodlo protestovat a tak se ozvalo na hlad. Očividně ráno nedostalo snídani. Pořádně mu zakručelo. Vše, co jsem měl tak hezky připravené jsem opět uklidil do krabice s nápisem „NA JINDY" a pečlivě krabici uložil do mozkového sklepa. Moje ruce spadly podél mého těla a rty se odlepily od jeho kůže.
„L-Levi!" pokouší se protestovat, ale marně.
„Běž si pro něco do ledničky, nebudeš tu hladovět, to v žádném případě."
„Ale... Leviane!" zakřičí na mě, když odcházím. Tak tohle oslovování slyším prvně. Nelíbí se mi. Chci být jen Levi, proč to lidi nepochopí?
„Erene, dej mi pokoj! Jsem Levi, nic jiného. Běž se najíst," zakřičím nazpět a tvrdě dopadnu na gauč.
Z kuchyně krátce po tomhle jeho protestování uslyším jeho hlas „proč tu máš dort?" Polije mě horko. Jsem tupec, je jasné, že si ho všimne. A neví o tom, že jsem včera "slavil" narozeniny. Rozhodnu se nic neříkat, jenže to už Eren kráčí ke mně se slovy „tady něco nehraje," opře se rukama o opěradlo gauče a skenuje mojí hlavu, jako by mi tak naznačoval ať se mu otočím čelem. To neudělám. „Když už jsme u těch dortů, kdy máš narozeniny Levi?" zeptá se a mně dojde, že jsem v pasti. Takže i tvor jako on dokáže logicky uvažovat. To je novinka.
Povzdechnu si a lhostejně prohodím mé datum narození.
„Levi, jaktože jsi mi o tom neřekl?! Koupil bych ti něco! Kruci jsi strašnej, zatajovat mi tohle," nadává.
„Erene, nemám narozeniny rád, nebyla potřeba ti to říkat. Přestaň tu mlet kraviny a běž se najíst!"