Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 61

     Tři dny a já si pomalu začínám uvědomovat krutou realitu, že k Erenovi cítím víc než přátelství. Jako kdybych měl na nějaký romantický život čas. Právě teď mi do cesty po deseti letech přišel opět ten sráč otec, co moje tělo takhle zmrzačil! Taky by bylo dobré zmínit, že na chodbě mě už začali otravovat sousedi. Vyptávají se na Erena. Neustále. Odhadují, kdo by to asi tak mohl být. Váš bratr? Váš zrtacený bratr? Někdo z rodiny? Váš přítel? Vy jste gay?.... A kupu dalších otázek. Serou mě.

     „Omluvte mě, že se ptám, ale vy se staráte o tento hrob?" uslyším hlas staré paní, která mě oslovila.
     Stoupnu si „ach ano, ale zásluhu má na tom i jeho rodina."
     „To byl váš..."
     „Přítel," napovím jí.
     Oba dva se podíváme na fotku, která stojí na hrobě. „Pokaždé, když sem jdu za svým milým, tak se stavím taky k tady panu Jaegerovi. Obdivuji, jak je tento hrob čistý. Jde vidět, že měl kolem sebe plno lidí, kteří ho milovali. Často tu vídám dívku s chlapcem, kteří tu zapálí svíčky, přinesou kytici a pomodlí se. Sem tam jsem viděla nejspíš jeho rodiče, kteří dělají přesně to samé. Ale vás jako jediného tu vídám právě takto sedávat a povídat si s ním. Je to hezké to vidět. Musel jste ho hodně milovat."
     Usměji se na stařenu „a pořád miluji."
     Usměje se na mě lítostivým úsměvem „taky mu sem dám nějakou květinu ze zahrádky. Je mi ho líto, zemřel ještě tak mladý. Ve dvaceti čtyř, pokud mi tedy můj mozek na počty ještě slouží," zasměje se.
     „Počítáte dobře," ujistím ji a znovu se podívám se smutkem ve tváři na Erenovu tvář na fotce „byla to tragická událost. Všechno jsem to viděl na vlastní oči."
     „Upřímnou soustrast."
     „Mockrát děkuji, že se dělíte s Erenem o svojí jistě krásnou zahrádku."
     „Nemusíte děkovat. Já bych měla být ta, kdo by měl děkovat. Je moc hezké vidět, že se najdou lidi, co se lidí nevzdají ani po smrti a jsou jim neustále věrní. Asi mě taková budoucnost nečeká, ale alespoň můžu doufat."
     „To neříkejte. Určitě nebudete sama ani po smrti. Ať už se o vás stará kdokoliv. A kdyby tomu tak nebylo, stále budete mít svého milého po svém boku. I teď stojí určitě u vás, i když ho nevidíte. Takhle to mám u Erena. Můj anděl, co se proměnil v ducha, ale pořád je se mnou," usměji se na ní co nejvíc to jde.
     „To je moc hezké, to co jste teď řekl. Budu si to pamatovat. Budu se za vás oba modlit."
     „Mockrát děkuji," poděkuji. Pak už si stará stařenka odkráčela pryč odsud a nechala mi tak se ponořit znovu do děje.

Trochu depresivnější kapitolka :'( Ale takhle to v životě bohužel chodí. Doufám, že zase někoho nerozpláču, páč jsem v tom očividně přebornice.