Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 5

   Svojí práci jsem začal nenávidět ještě víc. Každým dnem se mi hnusila víc a víc. Jen kvůli tobě. Každou tvojí větou či dotazem jsi mi lezl na nervy. Tehdy bych dal cokoli za to, abys odešel, aby se ti něco stalo.
   A když se ti něco stalo, tak jsem toho děsně litoval. Tuto hnusnou myšlenku, kterou jsem měl mě bude doprovázet celý život. Nikdy jsme si tohle neměl myslet, ale přesto jsem si to myslel.
   Byl jsem hrozný hlupák. Promiň mi to.
   Dnes se jdu podívat po nové práci, Erwin totiž zbankrotoval. Blbec. Já ho nechápu, začal až moc chodit do bordelu. Nemůžu uvěřit tomu, že všem těm nánám u tyčí dal. Chápeš ho?
   Tak hrozně moc mi chybíš Erene, ani si neumíš představit jak moc. Chci tě tu mít u sebe. Ale to nejde, já to vím. Ještě jsem si ty své výčitky neodpykal. Až si je odpykám, umřu. A až umřu, znovu se setkáme. Slibuju. Teď tu ale musím ještě zůstat.
   Je zvláštní jak ty roky utíkají pomalu a zároveň rychle. Teď mi ale budou utíkat tisíckrát rychleji a zároveň pomaleji.
   Vzpomínám na náš život. Rychle tyto dny přede mnou utečou, ale zároveň budou utíkat pomalu, protože se mi bude stýskat víc, než normálně.
   Podívám se na hodinky, které jsi mi jednou koupil. Na Vánoce, které jsem nikdy neslavil. Neubráním se úsměvu. Ještě mám chvíli čas, tak budu pokračovat ve vyprávění.
   Tak kde jsme to skončili...
   Nevíš Erene?
   Myslím, že to bylo u našeho prvního dnu v práci.
   Je to tak, že?
   Tak já tedy budu pokračovat, souhlasíš?
   Vím, že tě neslyším, ale vím, že mi odpovídáš. Vím to. Cítím to.
   „Tak já tedy pokračuju Erene..." odpovím do prázdné místnosti.

   Druhý den jsem se doma loudal. Nemám to ve zvyku, ale dneska mám vyjímku. Ale když mně se do tý práce nechce. Jen pocit, že tam budu mít toho spratka celou dobu po svém boku mě dohání k šílenství. Co si počnu? Kéž by se vypařil. Kéž by mi zmizel z očí. Kéž by z tohoto světa zmizel.
   Dobře, to zase ne, ale mně by to nevadilo, kdyby se tak stalo. Ale smrt mu nepřeju, to fakt ne.
   Do té práce jsem se neochotně doloudal. Všichni už pracovali, dokonce i ten spratek pracoval v mém... Ehm ehm... Našem, to slovo je tak divný, kanclu. Dělal ty papíry, které jsme včera nedodělali, další várka ještě nepřišla. Se divím, většinou tu je bůh ví odkdy. Že by dneska Erwin chyběl? A nebo že by zaměstnanci z nižších pater nestíhali? A nebo není prostě žádná práce? To spíš ne.
   „Dobré ráno," pozdraví mě ten skrček.
   „Dobré," neochotně pozdravím nazpět „jaktože není žádná další práce?" 
   „Nepřišla."
   „On Erwin nedorazil?" zeptám se s údivem.
   Zakroutí hlavou v záporu.
   „A co ty? Cos stihl udělat?" kupodivu se snažím navázat normální konverzaci. Položím si své věci na obvyklé místo a vydám se udělat si čaj. „Chceš taky čaj?" zeptám se, až mě to samotného překvapí. Právě tu nabízím někomu svůj čaj. No není to divný?
   „S radostí. A jinak, co se týče práce, před půl hodinou jsem dorazil. Něco málo jsem udělal. Už toho chybí málo, takže dneska máme volnější den."
   Přikývnu a dál se věnuji v přípravě čaje. Zaleju bylinky vařící vodou. Bylinky nechám chvíli působit. Po pěti minutách čaj přecedím. Hotoví čaj naliju do dvou šálků. Jeden podám Erenovi a druhý si položím na svůj stůl.
   „Děkuju," poděkuje a poté si usrkne.
   Přikývnu a také si upiju. Vezmu si pár papírů a začnu vyplňovat.

   V ten den jsi byl šťastný. Byl si rád, že jsem s tebou prohodil řeč. Později jsi mi to řekl. V ten den jsi měl naději. Dostal jsi naději.
   Jak moc by tě mrzelo, kdybys věděl, že sám jsem nevěděl, co jsem v ten den dělal? Asi by ti to ublížilo. Ne asi, ale určitě. Žádnou naději jsem ti nedal, nemohl jsem. Nenáviděl jsem tě, tak jak jsem ti mohl dát naději? 
   Na tohle mi nebudeš schopný odpovědět, ani já nedostanu odpovědi. Prostě mi v ten den mozek vypověděl službu, to je vše o čem vím.
   Mrzí mě, že jsem se tak choval.
   Snad mi to odpustíš...