Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 91

      Následujícího dne jsme měli domluvený ten sraz s tím chlápkem. Vše probíhalo v pořádku, ráno jsem vstal společně s Erenem, který odešel hledat práci. Já jsem mezitím uvařil oběd, který mi netrval tak dlouho. Hned jak přijela Erenova matka, tak jsem k ní nasedl do auta a společně jsem vyrazili k tomu chlápkovi. Ten nám ukázal ten dům. Musím říct, že takhle otřesný dům jsem snad nikdy neviděl. Vypadalo to tam jak u bezdomovce, v tomhle bych opravdu nechtěl žít. A uklízet za někoho nepořádek opravdu nechci, kór takhle velký. Samozřejmě jsem hned v ten den odmítl. Byl jsem si vědom toho, že se nemusí nic během měsíce sehnat, ale radši jsem šel do risku, než to tam uklízet.
      Kam ale přeskočíme je den večírku. Opět přeskakujeme o dost velký kus, červenec je pomalu za námi, do jeho konce zbývá jeden týden. Erenovi se podařilo najít práci, dělal práci dost podobnou té mé. Začal pracovat až od září, takže měl ještě volno.
      No a můj byt? Ten si o víkendu po večírku zažil poslední úpravy. Hned na to se dal do prodeje. Podstatnější ale je, že během přeskočených dnů se našly dva baráčky. Jeden byl pro mě luxusní a dost útulný, že jsem ho musel prostě vzít. Taktéž se na něm začaly první úpravy a to v podobě vybírání barev zdí, s čímž mi pomohla Carla, a vybírání nábytku, s čímž mi taktéž pomohla. Museli jsme celý baráček dát do pořádku do dvou měsíců, což bylo nereálné vzhledem k tomu, že čas jsem měl pouze o víkendech.
      To ale už opět přeskakuji, vraťme se zpět, tam, kam jsme chtěli, a to večírek.

      „Erene, pohni," popoženu tu lenost, co se válí na gauči, naštvaně.
      „Vždyť už jdu," zabrblá protáhle se a pomalu se začne zvedat.
      „Kam máte namířeno?" zeptá se Carla při mytí nádobí „nezačíná vám ten večírek až večer?"
      „Musíme ještě něco vyzvednout," odpovím jí a vytáhnu Erena na nohy.

***

      „Dobrý den pánové," pozdraví nás stařec.
      „Zdravím," pozdraví Eren, co jde, jako vždy, za mnou. Taktéž pozdravím.
      „Jdete pro svou objednávku?" zeptá se. Přikývnu a on začne hledat na jednom z mnoha věšáků dva určité obleky. Jen, co je najde, podá nám je a zavede nás ke kabince. První jsem se šel převléknout já, když jsem byl převlečen, vyšel jsem ven. Stařec se usmál nad jeho prací, která byla, jako vždy, dokonalá. Prohlídl jsem se v zrcadle, co stálo vedle kabinky. Upravil jsem si sako a podíval se na Erena, který na mě zírá div mu oči z důlků nevypadnou.
      „Děje se něco?" zeptám se.
      Vzpamatuje se ze svého tranzu a zavrtí hlavou „ne ne, nic se neděje," uhne pohledem a zčervená.
      „Fajn," prohodím a jdu se do kabinky opět převléct do svého oblečení. Poté vyjdu i s oblekem, který předám stařešinovi se slovy „tenhle beru," pak se otočím na Erena a pobídnu ho k převlékání. Doplazí se ke kabince ve které se schová, aby se mohl převléknout. Když vyjde stojím jako opařený. Sice to sako nemá vůbec upravený, ale to mi v tuto chvíli vůbec nevadí. I tak mu to zatraceně sekne.
      Levi, vzpamatuj se!
      Vydechnu veškerý vzduch, co mám v plicích a nahradím ho novým. Poté přestoupím k Erenovi, co se vyhýbá našemu očnímu kontaktu, jeho tváře jsou rudé. Předpokládám, že mu ten oblek přijde trapný. Upravím mu sako i kalhoty k dokonalosti, abych mohl vidět, jak mu oblek je. „Neškrtí tě to nikde?" zeptám se s očima přilepenýma na něm. A tím myslím jeho těle.
      „N-ne," šeptne. Ta barva je pro něj jako dělaná, oči mu vynikají přenádherně. Dnes mi mají lidé opravdu co závidět. Nerad se chlubím cizím peřím, ale mám opravdu nádherného a sexy přítele, kterého bych za nic na světě nevyměnil.
      „Dobře, tak se jdi převléknout. Já mezitím zaplatím," oznámím mu. Poslechne. Opět si zaleze do kabinky. Stařešinovi jsem nechal ne zrovna malé dýško za jeho úžasnou práci a hlavně i rychlou. Poděkuje mi s s velkým, jak vrata, vrásčitým úsměvem. Když Eren vyleze přebere si od něj oblek, který schová do ochraného obalu. Oba dva obleky nám předá a poté nás vyprovodí ke dveřím krámku.
      „Kam teď?" zeptá se Eren, sotva nastartuji.
      „Košile, kravaty, boty, něco není jasného?" zeptám se prostě.
      „Co?" zaskučí otráveně „vždyť to všechno mám! I oblek mám doma!"
      „Erene, tohle není maturita, tohle je večírek, kde se obchoduje. Jen počkej, až budeš mít v té své práci taky večírek, za oblek z maturity by tě zabili," řeknu mu.