Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 94

     „Jaké máme pokoje?" zeptá se Carla Erena.
     „Sto trojku a sto čtyřku, po třech postelích. Nic jiného už nebylo," odpoví a předá své matce klíč s číslem 104.
     Carla chvíli přemýšlí a poté rozhodne „taťka se prostě vyspí na té jedné posteli a já si vezmu holky do té manželské. Kdyby tam byla jedna s vámi, tak by to nedopadlo dobře vzhledem k tomu, co jsem dnes viděla," pobaveně se usměje a zapluje do toho jednoho pokoje.

     Jak moc rád bych se tu rozpovídal o mé první dovolené, ale bohužel, času moc není. Kdybych mohl, popsal bych vám každičký detail toho krátkého a přesto tak krásného života po Erenově boku. Ale my se musíme přesunout dál. Co bych ale mohl říct k této dovolené je to, že jsem se do Erena opět zamiloval víc. Nedali jsem bez sebe ani ránu, Carla nás obdivovala, že si až tak moc rozumíme. A byla za nás ráda, že se to mezi námi tak rychle urovnalo. Taky jsem někdy druhý den Erenovi byl nucen odpovědět na jeho otázku „je tahle dovolená alespoň trochu stejná s těmi tvými předchozími?" musel jsem mu říct o tom, že jsem nikdy nikde nebyl. Zaskočilo to všechny z rodiny. Eren mi v tu dobu slíbil, že z té dovolené udělá tu nejlepší jen abych mohl říct, že dovolená není zbytečná věc. A vskutku. Povedlo se mu to. Každý den naplánoval výlety, většina z nich byla mířená přímo na mou osobu. A tím myslím věci, co by mě mohli zajímat. Byly to nádherné časy.
     My ale teď přeskočíme na konec září. Ano, myslíte správně. Na mé a Erenovo výročí. Ten baráček jsem překvapivě stihl. Vzal jsem si sice ještě na něj týden volna, ale zvládl jsem to.

     Rano jsem se vzbudil současně s Erenem, což není zrovna zvykem. Naše nové ráno začalo, jako vždy, polibkem bez kterého bychom se neobešli, kór v tento den. Dnešek nám totiž říká jen jedno „jsme spolu rok". ROK! Oba dva jsme se převlékli a vyrazili na snídani, kterou udělala dnes Carla.
     „Dobré ráno vy moje hrdličky," pozdraví nás s úsměvem a přinese nám jídlo na stůl „tak jakpak jste se vyspali?" zeptá se, když se usadíme.
     „Mami, nehroť to tolik," napomene ji rudnoucí Eren.
     „Co bych neměla hrotit? Já být na tvém místě, tak skáču radostí do stropu," řekla.
     „Vlastně," začnu „sotva se probudil, tak je napnutý jako kšandy, myslím si, že se akorát snaží uklidnit a ty mu v tom zrovna nepomáháš," řeknu jí.
     „To jsem až tak moc čitelný?" zasténá Eren.
     „Tak, a teď kdo z vás začne," zeptá se s úsměvem Carla.
     „Ty jsi pomáhala oběma?" zeptám se nevěřicně. Ten úsměv mluví za vše.
     „Prokoukl jsi mě. Jsi v tom dobrej Levi," uzná.
     Podívám se na Erena, který spanikaří „na mě nekoukej, já jsem na řadě až večer," řekne rychle.
     Zašklebím se na něj „chceš mi darovat své tělo?" zeptám se s úšklebkem. Zrudne. Hlavu skloní co nejníž to jde. Chvíli ho v tom nechám. A pak prolomím to ticho „tvůj první úkol," začnu, čímž ho donutím se na mě podívát „najdi deset bílých obálek. Každá ti dá jedno písmeno. Tvým druhým úkolem bude z těch písmen složit dvě slova, vyjde ti, místo, kde se schovává černá obálka ve které je něco, co potřebuješ. To je prozatím vše, co potřebuješ vědět," řeknu mu. Carla se nad tím jen usměje.
     Eren se zvedl od stolu až mě ta rychlost překvapila. Naneštěstí ho Carla zastavila „nejdřív snídaně."
     „Nemám hlad!" řekne a vyběhne do našeho pokoje.
     „To byla lepší reakce než jsem čekala," zhodnotí Carla „a to jsem si myslela, že ten tvůj nápad bude ujetej. Doufám, že jsi je schoval na viditelná místa."
     „A ty si myslíš, že bych je schoval lehce? Jen ať se zapotí," odpovím a dodám „ale nějaké obálky jsou schované lehce, třeba ta na té lednici," řeknu.

***

     „Mám je!" vtrhne do našeho pokoje Eren a vyruší mě tak z odpočinku.
     „Fajn, druhý úkol: složit dvě slova. Poradím ti, první je předložka," řeknu mu a opět zavřu oči. Naslouchám tomu úžasnému tichu, co tu kolem mě je.
     „Levi, já nevím!" zaúpí po chvíli Eren. Donutí mě se zvednout a přijít k němu. Stojím napravo od něj, jednu ruku mám zapřenou o psací stůl a druhou mám na opěradle židle na které právě teď Eren sedí.
     „Co nevíš?" zeptám se hloupě.
     „Jak mám něco složit z deseti písmen?" zeptá se zoufale.
     „Nikdo neříkal, že to bude lehké," řeknu.
     „Nemůžeš mi alespoň trochu poradit?" zeptá se. Skloním se k jeho krku na kterém udělám pořádně rudý flek. Postupně se zbarvuje do fialova „Levi, to bolí! Co to děláš?" postěžuje si a hned na to se zeptá.
     „To je za radu, takhle mi budeš chodit venku," zašklebím se a vezmu tři papírky ze stolu ze kterých složím POD „za to dlouhé slovo si vyžaduji další dvě značky," odpovím s úsměvem a opět si lehnu na postel.