Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 100

     Už jsem vám toho odvyprávěl dost. Pomalu ale jistě se blížíme k našemu smutnému cíli. Bude mi tohle vzpomínání chybět, na druhou stranu mi nebude dělat velký problém dojít za Erenem a vše si s ním opět probrat. I vy se sem kdykoli můžete vrátit, to vám nikdo nezakazuje.
     A proč tohle vlastně říkám? Můj a Erenův život se vyvíjel a vyvíjel. Pomalu se z nás stával pár, co uvidíte na ulici. Bez problémů, tajemství, bez ničeho. Byli jsme ti sladcí lidé, co se navzájem doplňovali a užívali se každého dne po boku toho druhého. Nic zvláštního na tom nebylo. A jestli mě stále nechápete, nebojte se, pochopíte až takovou osobu potkáte. Možná teprve až v tu dobu vám dojde, co jsme ty nevyčené dny dělali. Doplníte si to sami. Vlastně tímto chci naznačit, že toho pro vás k odvyprávění už tolik nemám. Je to možná smutné, ale bohužel, musíte se všichni s tím smířit. ( vůbec jsem se s Levim na tom nedomluvila. Ne... Pouze jsme sdíleli stejné názory xD)
     Květen byl přesně takový. Klidný. Eren mě miloval víc od té doby, co o mně veděl vše. Celou mou temnou minulost. A já jeho taktéž miloval víc za to, že mě i po tom všem neopustil a jeho pohled na mě se nezměnil. Každičkou minutu jsme trávili spolu. Chucky byla taky při našem boku. Byli jsme všichni tři šťastní.
     Červen byl téměř stejně tak poklidný jako květen. Jediná traumatizující věc, co se odehrála, byl večírek z mé práce. Erwin to trochu přehnal s alkoholem. Šarvátka nebyla, ale nechybělo k tomu daleko. Začal Erena totiž opět urážet. A když mu to nestačilo, tak do toho zatáhl i mě. Nadával nám do buzerantů, Erenovi vyčítal jeho tehdejší chybu. Eren byl v tu chvíli na pokraji zhroucení, samozřejmě jsem se ho zastával. Kdyby mezi nás nevlítnula Hanji, která mě s Erenem odtáhla do jednoho kouta místnosti, asi bych se neudržel. To ale bylo vše, co se v tento měsíc stalo.
     V červenci mě Eren překecal na dovolenou. Sice to bylo jenom na tři dny, ale i tak se mi nechtělo jet. Stále jsem to považoval za zbytečnost a Chucky jsem odmítal dávat do auta. Co si myslíte, že se stalo? Co si Eren zamane, to se prostě musí stát. Nakonec jsme tedy jeli. Do teď nechápu, jak se Erenovi povedlo mě překecat, abych nechal Chuckynu volně na zadních sedadlech. Tentokrát to byla na mé přání poklidná dovolaná. Celé dny jsme odpočívali, chodili se koupat, s Chucky jsme se chodili procházet. Nebyl jediný západ slunce na který bychom se nedívali z pláže. Byli jsme šťastní, že jeden máme toho druhého. A doufali jsme že to tak bude věčně. Jenže osud měl jiné plány.
     Srpen byl to samé, co květen, co víc k tomu dodat? Opět jsem měl v práci nabito kvůli té kontrole všemožných papírů ve kterých neměl Erwin absolutně žádný pořádek. V září následoval večírek jakožto poděkování za tu vydřenou práci za kterou nikdo nedostal ani o yen navíc. Taktéž jsme měli s Erenem v tento měsíc další výročí. Druhé výročí se s největší pravděpodobností řeší podobně jako to první. My jsme ale nic takového neměli. Večer u filmu pod společnou dekou s Chucky u nohou nám vyhovoval. Příprava nějakého slavnostnějšího jídla a pití nechyběla. A poté to skončilo v posteli, to je taková ta klasika. Co víc k tomu říct? Vyhovovalo nám to více než dost, to je myslím dost důležité na tento den.
     A nakonec tu máme říjen a listopad než se přesunu opět do nějakého detailnějšího vyprávění. Říjen byl dost poklidný a odpočinkový. To se ale o listopadu říct nedá. Čekali nás totiž naše první společné Vánoce. Jen my dva. Tedy tři. Oba dva jsme si ten den chtěli vrýt do paměti a tak jsme pro to dělali maximum. Sháněli jsme dárky pro toho druhého. Nejednalo se o nic velkého, spíše drobnosti. Zato ale ty drobnosti, co toho druhého perfektně vystihují a vykouzlí mu úsměv na tváři.

Dnes kratší, snad nevadí :) Btw jsme na sté kapitolce. Jmenuji všechny na čtenáře vysokého kalibru, co se dostali až sem xD