Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 43

     Jeho hlas jsem znovu slyšel až po dvou týdnech, kdy mi zavolal. Moje pocity tímto voláním byly smíšené. Chtěl jsem se naštvat, jak se opovažuje mi vůbec volat a otravovat mě tak. Chtěl jsem se naštvat, proč mě nechal samotného v prací, kde jsem si to celé vyžíral. Chtěl jsem se naštvat, že mě tak dlouho nekontaktoval kvůli jeho zraněním. A pak tu byla věc na kterou jsem nechtěl ani pomyslet. Chtěl jsem se naštvat a řádně ho seřvat, že přerušil náš kontakt. Nebo-li jsem si nechtěl přiznat, že ten kluk ve mně zanechal znatelnou rýhu, která ve mně zůstane nejspíš navždy. Nedá se říct, že jsem tady Erena miloval, ale rozhodně mi nebyl lhostejný, nýbrž to byl můj dobrý přítel. Tyto smíšené pocity, které jsem neznal, měli velký dopad a urychlily tak tuto celou šaškárnu. Avšak Eren má na tom všem ten největší podíl.

     Jako by nestačilo, že pracuji v práci přes čas, ne, já musím prosím pěkně pracovat i doma. Je večer, před necelou hodinou jsem dorazil domů s brašnou plnou papírů, které jsem nestihl a které se údajně mají zítra odevzdat. Nevím za co mě Erwin má, vím, že to není pravda. Tyto papíry se mají odevzdávat nanejvíš za měsíc. Dělá mi to schválně. Jen počkejte, však já mu to jednou vrátím.
     Uprostřed mého klení mi zazvoní telefon, který leží v kuchyni. Moc velká dálka. Jsem mimo kuchyň a právě teď pracuji. Kdo mě může jenom tak v osm večer otravovat?
     Nechám telefon hrát. Však on to ten dotyčný vzdá.
     Netrvá dlouho a rozezvoní se podruhé. Poté potřetí. Napočtvrté to už vzdám a dojdu s brbláním pro mobil, který zvednu aniž bych se podíval o koho se jedná.
     „Levi Ackerman," představím se.
     „Ahoj Levi, jak se máš?" jeho hlas mě vytrhne z myšlení. Co ten mi chce?!
     „Erene?" zní to jako otázka, ale není. Můj mozek si potřebuje pouze uvědomit realitu, že mi ten spratek po čtrnácti dnech volá.
     „Jo! Ty si mě ještě pamatuješ?!"
     „Kdo by dokázal zapomenout na tak otravnou osobnost. Tebe z hlavy už jen tak nedostanu," promluvím chladně.
     „Tak to mě svým způsobem i těší. Co děláš?"
     „Má ten tvůj telefonát nějakou pointu nebo chceš jen zaplácnout čas nesmysluplnými otázkami?"
     „Chladnej jako vždy," povzdychne si „co říkáš na to, kdybych se zítra stavil?"
     No mě snad z něj hrábne „pracuji, od doby, co jsi odešel mám od Erwina jen samé problémy."
     „Ups... Promiň. Zítra ti pomůžu, když si něco přineseš domů."
     To by se celkem i hodilo. Uklidním se, abych pořád nevyjížděl, kupodivu se kvůli tomu cítím špatně.