Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 96

     Následujícího dne jsem měl narozeniny, jak určitě všichni víte, ale těm se vyhneme. A taktéž se vyhneme i celému lednu a únoru. V březnu se stalo dost nemylých věcí, a v dubnu jakbysmet. Veškeré problémy, co se za tyto dva měsíce staly, začaly u jedné věci. Má matka onemocněla. Zjistila se u ní dost vážná nemoc. Chronické srdeční selhání. To, že matka byla slabá se vědělo už od jejího narození, ale tohle byla věc, co ji dostala na kolena. A taktéž její příčina smrti. Tehdy jsem to neprožíval, ba naopak, byl jsem na ni naštván kvůli otci. Teď zpětně mi je hrozně, když na své myšlenky pomyslím. Nenávidět vlastní matku je něco neodpustitelného. Už jen za tohle jsem hříšníkem. Možná byla Erenova smrt můj trest, abych si uvědomil, jak moc bolí ztráta blízkého.

     Odpoledne mi začal zvonit telefon. Kdo může otravovat o víkendu? Hovor zvednu ačkoliv se mi do toho moc nechce. Sotva se neznámý hlas představí zkoprním. Byl to doktor z nemocnice. Vysvětlil mi náhlý stav matky. Neříkám, že chci matku vidět, ale rozhodně by bylo férové se za ní jet podívat a vyslechnout si doktora, co se matce stalo, ale podle jeho mluvy nejde pouze o nějakou lehkou nemoc.
     Vyskočím ze židle a dojdu se převléct do něčeho slušnějšího.
     „Levi? Děje se něco?" zeptá se mě Eren, když mě najde takhle zbrklého.
     „Matka leží v nemocnici, musím tam jet," vysvětlím mu a užuž jsem připraven k odchodu, avšak Eren mě zastavil.
     „Můžu jet s tebou?" zeptá se mě. Co tam chce dělat? Matku vidí jen zřídka kdy. Avšak po chvilce přemlouvání mu to odkývu.

***

     V nemocnici se zeptám na jakém pokoji se nachází, poté společně s Erenem najdeme příslušné oddělení a pokoj. Vejdeme se zaklepáním do místnosti.
     „Ahoj Levi, doktor řekl, že přijdeš," pozdraví mě matka, co leží na nemocničním lůžku.
     „Dobrý den," pozdraví Eren s úsměvem na rtech.
     „Ahoj Erene," pozdraví i jeho.
     „Co se stalo?" zeptám se místo pozdravu a přetáhnu si židli k posteli. Eren mě napodobí.
     Chvíli mlčí a tak se Eren ozve „jestli chcete, tak počkám na chodbě," nabídne.
     „Ne ne, to je v pořádku," zastaví ho hned matka a začne mluvit ke mně „chronické srdeční selhání. Víc ti asi říkat nemusím, že? Když jsi byl malý tak ses mi neustále hrabal v knihovně, kde mám samé doktorské knihy," usměje se na mě.
     Přikývnu, jak bych neznal. Nečekal jsem ale, že bude mít až tak moc vážnou nemoc. Přece jenom její tělo je slabé a nikdo neví jestli tohle vůbec zvládne. Už tak je šance dost mizivá, ale u ní je téměř sto procentní, že nepřežije. Díky dnešním lékům se její život sice může prodloužit, ale s její imunitou pochybuji, že vydrží dalších deset let. I těch pět je téměř nereálné.
     „Studoval jsi doktořinu?" zeptá se mě se zájmem Eren. Pravda, já si ho vlastně vzal do péče po tom incidentu s Erwinem.
     Věnuji mu krátký pohled, poté svůj zrak opět nasměruji do země „bylo to téma o které jsem se zajímal," řeknu. Popravdě v tom byl zkryt hlubší význam. Otec. Nikomu jsem o ránách, co mi způsoboval, nesměl říct a tak jsem začal bádat medicínu. Ze začátku to byla pouze první pomoc, kterou jsem nezbytně potřeboval. Potřeboval jsem zjistit, jestli nemám něco zlomené či naražené. Potřeboval jsem zkontrolovat, zda-li vnitřně nekrvácím. Na nikoho jsem se nemohl obrátit a tak jsem si to musel najít sám. Jenže nastala chvíle, kdy jsem se neměl už co učit a čtení knih o nemocích mě bavilo, uklidňoval jsem se u toho. Jako dítě jsem hodně přemýšlel nad tím na co bych chtěl umřít. Vždy, když mě otec byl, pronesl jsem si v duchu pár smrtelných nemocí u kterých jsem si dokola opakoval „ti lidé, co mají tohle, to mají horší." Avšak i přesto, že s takovým množstvím informací bych mohl klidně přeskočit střední a jít na vysokou se věnovat doktořině, jsem stejně šel na sekretáře. Podnikatelské věci jsem se naučil od Erwina. Teoreticky za to jsem učený na tři práce. Tohle všechno ale Eren neví a ani nechci, aby věděl.
     Chápavě přikývne „to ledacos vysvětluje," řekne si pro sebe a usměje se na mě.
     „Je ti líp?" zeptám se po chvilce ticha.
     „Teď už ano."
     „Víš, že máš slabou imunitu, každý ti říká, ať neléčíš. Tvé tělo tu může chytit každou nemoc. Moc dobře víš, že obyčejná horečka je pro nás horečka, ale pro tebe už vážná věc," pokárám ji.
     „A co bych asi tak měla dělat? Pro tuhle práci žiju, dělá mi dobře vidět lidi, kterým pomůžu," vysvětlí. Já se ale nad touto myšlenkou zamračím. Nemůžu si pomoct, ale co je to za doktora, co na VLASTNÍM dítěti nepozná týrání? Co je to za doktora, co na VLASTNÍM dítěti nepozná grimasy bolesti? Chůzi, co nevypadá pomalu ani jako chůze? Co je to za doktora a hlavně rodiče?!
     „Jak dlouho tu budeš?" zeptám se radši.
     „Neví se. S mým křehkým tělem se tohle plánovat nedá."