Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 34

     Hanji na mě po večírku čekala před budovou. Překvapilo ji, že jsem se neopil. Že by to vypravování opravdu pomohlo?
     Nabídla mi, že přespím dnes u ní, avšak zamítl jsem. Koneckonců dnes vám chci odvyprávět zbytek toho špatného dne, který se stal dobrým. Od toho dne se totiž všechno stane krásným jak pro mě, tak pro vás.

     Nevím, co mě to napadlo. Proč jsem ho vzal ke mně domů?! Jsem strašný hlupák.
     Právě teď sedí na mém černém gauči a rozhlíží se po místnosti zatímco já jsem šel do koupelny pro lékárničku. Tohle je prostě směšné. Kam jsem se to dopracoval? Stává se ze mě měkota.
     „Takže, už mi řekneš, co všechno ti ten debil udělal?" zeptám se, sotva vejdu do obýváku.
     „Ne, nemůžu přece nadávat na vašeho šéfa," hájí se. Tohle z něj, jen tak pro vaší informaci, dostávám už celou cestu sem. Bez efektu.
     „Myslím si, že dnes jsi moc dobře viděl, že jím pohrdám," řekl jsem a sednul si vedle něj. Lékárničku jsem otevřel a vzal z ní dezinfekci a vatu. Lékárničku jsem poté položil na stolek před gaučem. Usměje se hned po tom, co se zamyslí pravděpodobně nad tou scénou. Nejsem zrovna odborník v lidských citech, ale neměl by se spíš třást strachy? „Přestaň se smát a radši se otoč ke mně," řeknu. Poslechl a otočil se ke mně. Seděl na gauči v tureckém sedu. Já jsem nalil trochu dezinfekce na vatu (někdo to zná pod pojmem tampon) a taky jsem se otočil čelem k němu. Když ho vidím tak z blízka, tu pomlácenou tvář, je mi nanic.
     „Jste nějak moc milý. Zastanete se mě, vezmete mě k sobě do bytu, ošetřujete mi rány. Čím jsem si to od vás zasloužil?" zeptá se s úsměvem. Narozdíl od toho z Erwinovi kanceláře je tenhle nenucený.
     „Mlč," řeknu, o tomhle se opravdu nemusím bavit. Moc dobře vím, že jsem v poslední době měkký. Předhazovat mi to ale nemusí. „musím ti ty rány očistit dezinfekcí, bude to štípat."
     „Připraven!" řekne a já mu začnu rány čistit. Párkrát sebou jemně trhne a nebo sykne. Musí to dost bolet.
     Když jsem hotov, tak mu zbylou krev a špínu ještě utřu vodou. Poté zalepím náplastí krvavé ranky. „Hotovo," řeknu a zavřu lékárničku.
     „Děkuji."
     „Neděkuj."