Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 19

     Od rána přemýšlí, co mi to ten spratek před dvěmi dny řekl. Jako by nestačilo nad tím přemýšlet už jeden den. Ne, musím nad tím přemýšlet i teď. Akorát si kvůli tomu připadám špatně.
     „Dobré ráno," pozdraví Eren, který přišel, jako vždy, půl hodinu po mně.
     „Dobré," řeknu, aniž bych si byl vědom, co jsem řekl. Erenovi se rozzáří oči. Ať na mě tak nekouká.
     „Chcete udělat čaj?" zeptá se cestou k lince.
     „Mám," řeknu a ukážu mu šálek. Posmutní. A to jako proč? To se jako teď chce stát mým ocáskem? „Doufám, že dnes mi nic nenosíš," řeknu částečně výhružným tónem, avšak vím, že Erena to nezastraší.
     „No..."
     „No?"
     „Možná jsem Vám ten oběd udělal?" nadhodil to jako otázku i když nevím proč.

     Byl jsi opravdu moc pozorný a milý. Vím, že jsi mě nebral jako kolegu, ale jako kamaráda. A to na mě mělo obrovský vliv.
     Vím, žes mi i přes můj zákaz nosil stále obědy.
     Jako vždy, dojdu i s ranním čajem na balkónek, avšak teď jsem zabalený do tenké deky, poněvadž je venku zima. Co by se taky čekalo od září? Podívám se do nebe, které je dneska lehce zatažené. Asi budou přeháňky.
     Ještě mám chvíli čas a chtěl bych toho zase trochu víc odvyprávět.
     Co na to říkáš Erene, kdyby jsme se zase o ten týden posunuli? Během toho týdne jsem prakticky nemyslel nad ničím jiným než nad tím, cos mi řekl. Bylo to něco, co mě přinutilo se na všechno koukat jinak. Ten týden jsi blbnul s obědy a snahou upoutat mojí pozornost. A dařilo se ti to.
     Ten týden je prakticky o tom samém, takže teď opravdu poskočíme.

     „Dobré ráno," řekne nadšený jen proto, že mě vidí.
     „Dobré," řeknu jako vždy suchým hlasem.
     „Ale no tak, o tom jsme se přece bavili. Mohl byste se pokusit o úsměv. A taky o jinačí tón," řekne s úsměvem na tváři. Ten úsměv mě pronásleduje strašně velkou dobu, avšak teď mi neleze tolik na nervy. Vlastně ho mám i celkem rád. Asi jsem nemocný.
     „Tohle ti musí stačit, nebudu se měnit jen kvůli takovýmu spratkovi." Tahle poznámka by se ho v minulosti dotkla, ale teď už ne. Kdo ví, co je jinak.
     „Nestačí. Ještě tu budu tři týdny a pak jdu pryč."
     „A co se tím snaží básník říci?" zeptám se mezi tím, co rovnám hormadu papírů.
     „No... Eh..."
     Podívám se na něj „a trochu víc bys to rozvinout nemohl?" usměje se od ucha k uchu. Vždycky když projevím nějaký zájem, tak se usměje. A kupodivu mi to dělá i celkem radost. Něco ve mně vzplane.
     „Nechci Vás vymazat ze svého života... Asi tak bych to řekl."
     „Zníš jak holka," řeknu a vrátím se zpět k práci. Po očku si všimnu, že ten jeho úsměv nahradil smutný pohled do země. Ts... Mám pocit, že mi tímhle začíný vyhrožovat. „Nikdo tě nenutí na mě zapomenout," dodám, čímž mu spravím náladu.
     „K čemu mi to bude, když už Vás neuvidím?"
     „Jestli se bojíš jen tohohle, tak se opravdu bát nemusíš," řeknu a dodám si potichu pro sebe „ten tvůj otravnej úsměv mě doprovází už rok."
     „Co jste říkal? A ještě před tím... Proč vaše rty právě teď nadhodily poloúsměv? Nejste nemocný?"
     Pousmál jsem se? Opravdu? Ts... „To tě nemusí zajímat, Colombo. A teď pracuj."