Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 72

     Dorazili všichni, jaká to škoda. Musím říct, že ani letos nepřekvapili. Sedím na gauči nejméně pro čtyři lidi, ale oni ne, že by se posadili ke mně. Oni si musí vzít židle a nebo si posedat do křesla či na zem. Už jen to mi leze na nervy. A samosebou, že se baví o něčem, co mě ani v nejmenším nezajímá, takže to tu promlčím, jako vždy. Možná se ptáte, jak probíhají Vánoce u Ackermanů. Dovolte, abych to shrnul. Sedíme od rána na tom samém místě, meleme - tedy oni, já ne - o kravinách, rozdáme si dárky a tím to celé končí. Ano, takhle jednoduché to je.
     Cinkne mi mobil. Vtipné, jak jsem během vteřiny střed pozornosti. To je opravdu tak moc nečekané, že mi někdo napsal? Vytáhnu mobil a na displeji mi svítí zpráva od Erena, který se mě rozhodl vysvobodit z nudy, kterou tu prožívám.

E: Ahoj, tak jak přežíváš? :D

L: Ani se neptej, myslím, že každou minutou umřu

E: Neumírej! To bys mi neudělal, že ne? :(

L: A co když jo?

E: Tohle není vtipné! Zakazuji ti umírat!

     „Levi?" vytrhne mě mamčin hlas. Nechápavě se na ní podívám a uvidím veškeré oči v místnosti, jak na mě vyjeveně civí. „Ty se usmíváš?" zeptá se, jako by tomu výjevu nechtěla uvěřit.
     „A?" zeptám se a vyťukám rychle odpověď.

L: Tak mi v tom zabraň

E: Však já něco vymyslím!

     „A?! Levi, vždyť-" utne ji stařenka sedící vedle ní.
     „Jsme rádi, že tvé rty konečně vykouzlily úsměv Rivaille," alespoň ona má rozum.
     Rozezvoní se mi mobil „omluvte mě," řeknu a odejdu do vedlejší místnosti. Zvednu mu to.
     „LEVI! Opovaž se mi tam umřít!" málem jsem vyprskl smíchy nad jeho reakcí.
     „Neboj, teď rozhodně neumřu, dovolím si zemřít teprve tehdy, až tento rozhovor skončí."
     „Neskončí!" vychrlí.
     „Tak to, abych si došel pro čaj, který jsem nechal v místnosti plné šelem, které právě teď prahnou po informacích s kým si píšu a volám," informuji ho a pomalu se rozejdu ke dveřím.
     „Co tam děláte? Nebo spíš děláš?" zeptá se zvědavě.
     Otevřu dveře a dojdu si ke stolku pro svůj šálek čaje „nic moc, sedím, umírám nudou. Fantazii nechám na tobě," oči, co mě pozorují jsou jak u vytržení. Asi to bude ten úsměv, co si pohrává s mými rty, co je tolik překvapil.
     „Ale já si nechci něco vymýšlet, chci, abys mi řekl, jaké to tam je," zabručí.
     Jeho uraženost mě přinutí ještě k většímu úsměvu. Je k sežrání. Nevím, proč se tolik směji, ale vím, že mi chybí a že bych tento den trávil radši s ním. Dobře se mi dostal pod kůži. Nesmál jsem se ani nepamatuju, ale vím, že to bylo, když jsem byl ještě hodně hodně malý.
     „Jak jsem říkal, nic zajímavého, netřeba to řešit," pomalu odcházím i s šálkem čaje.
     „Ty se usmíváš?"
     „Jde to slyšet?"
     „To není fér! Chci tam být a vidět tě! Jaká je šance, že se budeš znovu smát?"
     „Docela velká, ve tvém případě," odejdu z místnosti a kráčím si to přímo na verandu, kde se opřu o zábradlí a pozoruji padající sníh z temného oblaka „taky u vás sněží?" fascinují mě padající vločky, mám pocit, jako bych vše viděl jasněji. Kouzlo Vánoc možná opravdu existuje.
     „Počkej, podívám se z okna!" hned na to uslyším krátký sten, nejspíš zakopnul.
     „Nemusíš se hned přerazit," pobaveně řeknu. Celý den mám náladu nanic, všichni mě kybicují svými pohledy. Chtěl jsem ho slyšet a zlepšit si tak náladu. Chtěl jsem tu mít jeho přítomnost, alespoň nějakou. Vždycky jsem chtěl mít Vánoce jako každé jíné dítě, jenže to nešlo. Vše bylo jinak. Tohle je asi ten nejlepší dárek. Obyčejné zavolání od něj mě udělalo šťastným a já konečně chápu tu úžasnou atmosféru, která zmizí jen co zdroj mého úsměvu zmizí. Až tento hovor skončí, vše zmizí, ale i přesto jsem rád alespoň za tu chvíli.
     „Sněží! A je tam pěkná kosa," zhodnotí.
     „Všiml jsem si, čaj mám už studený."
     „Počkej, ty jsi venku? Nastydneš!" strachuje se.
     „Erene, mám dost tuhý kořínek, nestrachuj se. Jaktože nejsi s rodinou?"
     „Co? Jsem, proč bych nebyl?"
     „Teď ne, když si se mnou voláš."
     „Snad můžu zavolat svému příteli ne?"
     „A takhle jsi jim to řekl?" pošťuchuji ho.
     „Blázníš?!"
     „Vůbec, to ty tu blázníš," bylo ticho, velké ticho „Erene?" zeptám se ho jestli tam stále je.
     „Ať se děje, co se děje, příští rok jsem na Vánoce s tebou, tohle je strašný, cítím se opuštěný."
     „Citlivko," rýpnu si do něj.
     „Bručoune," vrátí mi to.
     „Rivaille, nastydneš!" zavolá na mě hlas stařeny.
     „Opravdu jsem slyšel Rivaille? Já myslel, že to oslovování nemáš rád," zeptá se mě Eren.
     „Nenastydnu" řeknu stařeně jdoucí ke mně. „Prarodiče se mi přeučit nepovedlo," oznámím Erenovi.
     „Tady, přinesla jsem ti tvůj kabát," podá mi kus oblečení a já si ho navleču. „Až dotelefonuješ, přijď za námi, neboj, tvojí matku udržím na uzdě," usměje se na mě.
     „Levi, teď by ses měl usmát," uslyším ze sluchátka, který mě tak jako tak donutí k úsměvu. Poté, co odejde, vrátím se k Erenovi „ale stejně... Rivaille je nádherný jméno, proč ho nemáš rád?"
     „Erene," utnu ho.
     „Vždyť už mlčím, jen se mi to jméno strašně líbí. Rivaille Ackerman," řekne si to jméno pro sebe.
     „Zůstaneme u Levi Ackerman."
     „Ty jsi ale bručoun, vůbec si neuvědomuješ jak nádherné máš jméno, co já bych za tak nádherné jméno dal," nafoukne se.
     „Eren Jaeger se k tobě hodí, tak přestaň kecat kraviny."
     Rozezní se ticho, ani nepotřebuji vidět jeho tvář, abych poznal, že jeho tváře teď nabírají barvy „kruci! Musím ještě zavolat Arminovi a Mikase! Levi, promiň!" omlouvá se mi.
     „Za co se mi zase omlouváš? Víš moc dobře, že kecací typ nejsem, takže ten hovor klidně ukonči."
     „Za dva dny přijdu za tebou, zatím Rivaille," z jeho úst to zní nádherně.
     „Erene," zvednu hlas, ačkoliv bych to chtěl od něj slyšet ještě jednou.
     „Jo, promiň, nemůžu si pomoct. Měj se Levi," ukončí hovor a já jsem nucen se vrátit do té jungle, která se jistojistě promění ve výslechovou místnost.