Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 17

     Dneska jsem musel vstávat o dvě hodiny dřív jenom proto, abych ty podělaný papíry mohl předat Erwinovi. Makal jsem na nich celou noc, tak doufám, že mi dá alespoň dneska pokoj a že mi hned neposere náladu.

     Ten den jsem byl hodně vytočenej. Nepřál bych nikomu, aby se mnou dal řeč. Vyhybali se mi všichni. I Hanji poznala, že není dobré si zahrávat s ohněm.
     Co mi ale nedošlo bylo, že jsem tě měl po dlouhé době vidět. Ten den ses neměl ani ukazovat.

      Někdo prudce otevře dveře. Myslel jsem, že to je Hanji, tak jsem se připravoval, že ji seřvu za neklepání. Avšak to, co jsem viděl mě přivedlo do omylu. Osoba, která vkročila s úsměvem do místnosti byl ten spratek, co mě tu nechal. Jak může mít tak velkou drzost, že se ještě po tom všem směje tím úsměvem, kterým mě otravuje už pěkně dlouhou dobu?
     „Dobré ráno, dlouho jsme se neviděli-"
     Utnu ho tím, že po něm hodím propisku, kterou držím v ruce „můžeš mi laskavě vysvětlit, proč si nebyl přítomen?!" jsem opravdu naštvaný.
     „Byl jsem nemocný, ale už jsem v pořádku, takže-"
     Opět ho nenechám nic doříct „Co třeba mi to příště říct?"
     „Nemám na vás čí-" skočí mi do řeči.
     „Máš ty vůbec tušení, co se tu dělo? Třeba včera?"
     „To opravdu n-"
     „Opovaž se takhle ještě jednou zmizet a postarám se o to, abys o tuhle brigádu přišel, ty spratku jeden podělanej, jasný?!" už pomalu křičím.
     „A-ano. O-omlouvám se."
     Docela dlouhou dobu koukám na ten jeho vyděšený obličej, ve kterým jde zároveň vidět smutek a lítost. Propaluji ho pohledem, opravdu jsem na něj naštvanej, ale to mě pomalu opouští. Nevím, co je jinak, ale jemu jsem schopen tohle celkem rychle odpustit a tak jen dodám „fajn, teď udělej támhlety papíry," a usadím se.