Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 45

     V práci jsem byl o dvě hodiny dříve, abych toho stihl co nejvíc. To, co jsem nestihl, jsem si vzal s sebou domů. Chvátal jsem, abych ho tam nenechal čekat, ale i tak jsem přišel pozdě o dvě hodiny a něco.
     V paneláku se rozléhala vůně. Mám hlad. Ale děsný. Měl bych si něco udělat na ten oběd nebo vyhladovím. Ta vůně sílila každým okamžikem, vůbec mi mojí situaci neulehčuje.
     Musíš být silný Levi! Dojdeš domů a něco si ukuchtíš, však tvoje kuchyň není zrovna nejhorší.
     Jenže ta vůně stále a stále sílila. Až jsem nakonec došel ke svým dveřím, kde jsem už pomalu slintal. Uvědomil jsem si, že se line z mého bytu.
     „To není možné," zamumlám si pro sebe a vyhrabu klíč se kterým otevřu dveře. Zuji se, brašnu odložím ke gauči kolem kterého procházím do kuchyně, kde se mi vyskytne pohled na tři věci.
     Jídlo, které už od pohledu vypadá úchvatně.
     Erena, jak vaří v mé kuchyni.
     Kuchyň, která je děsně zasraná až to bolí.
     „Ah, už jsi tady? Nevěděl jsem kdy přijdeš, tak jsem ti chtěl udělat alespoň jídlo," všimne si mě.
     „E-Erene, co má kruci znamenat ten bordel?!" vyjeknu nevěřícně. Tohle je možné? Je možné takhle zasvinit kuchyni?
     „Oh, omlouvám se, nechtěl jsem. Uklidím to jen, co to dovařím," řekne a znovu se věnuje vaření. Oceňuji, že mi uvaří, když si je vědom kolik toho mám napráci.
     „Pomůžu ti," řeknu po chvíli a popojdu těch pár kroků až k lince, kde začnu brát špinavé nádobí a skládat ho do myčky, aby se dala ta linka vůbec používat.
     „T-To nemusíš," vykoktá a začne krájet mrkev. Podívám se do jeho tváře a uvidím značnou nervozitu.
     „Jsi v pořádku?" zeptám se svým lhostejným hlasem. A díky bohu za ten hlas! U Erena je děsně těžké mluvit chladně. Veškeré mé ostří z ledu jeho aura rovnající se slunci roztaje, takže ho ani jeden hrot nezasáhne.
     „Co? Jo, jsem, proč bych nebyl?" odpoví zbrkle a nervózně.
     Všimnu si jeho krku na kterém se ještě stále vystavuje zelenohnědá modřina. Posunu se o dva kroky k němu a sáhnu mu na modřinu.

     V ten moment jsem měl strach. Všechno to na mě spatlo a já si uvědomil - ale odmítal přiznat - že jsem o něj měl strach po celou tu dobu, co se to všechno stalo. Uvědomil jsem si, že ta moje nervozita těch čtrnáct dní byla kvůli němu. V tento den jsem měl jasno, že s ním nechci přerušit kontakt.

     „Au!" zasyčí a já se leknu. Chci se ho zeptat, co se děje, jenže není třeba. Leknul se mého náhlého dotyku a říznul se do prstu.
     „Promiň, to jsem nechtěl," řeknu potichu a vyčítavě. Výčitky padaly na mě. Spěšně jsem pustil kohoutek a nastavil studenou vodu, poté jsem vzal jeho poraněnou ruku a stáhl ji pod vodu. „Nech ten prst pod proudem, hned jsem zpět," nakázal jsem a odešel pro náplast. Dezinfekce na tak malou ranku není třeba. Vrátím se k němu.
     „Není zvykem tě slyšet omlouvat se," řekne mezitím, co mu suším prst papírovou útěrkou a následně zalepím ránu náplastí.
     Nemysli si, že to nevím. Já si to moc dobře uvědomuji, že se chovám divně. Jenže to je pouze a jenom ve tvé blízkosti Erene.