Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 9

   Do práce jsem přišel o čtvrt hodiny dříve. Dnes spodní patra kontrolovat nebudu, to tu radši budu ty hodiny sedět a popíjet čaj.
   „Dobré ráno."
   „Ty už jsi tady? Nějak brzo," odseknu suše spratka sedícího na gauči. Na stolku před sebou má hromadu papírů.
   „Jo. Dneska dorazilo hodně práce, takže jsem i rád, že jsem přišel dřív," odtrhne oči od nějakého dokumentu a podívá se na mě. „Počkejte, já ten čaj uděkám," nabídne se a zároveň si stoupne a přiběhne ke mně.
   Nic neřeknu, jenom přejdu ke svému stolu a sednu si k němu. Podívám se na hromadu papírů přede mnou. „Celé dny tu neděláme vůbec nic a najednou tu je zásilka velká, tak na pět dní. Já ty zmetky pod námi zabiju," zanadávám.
   „Neberu Vám, že jste na ně naštvaný, ale nebuďte kvůli tomu tolik ve stresu. Bude Vám líp," poradí mi smějící se Eren. „Zdá se, že došel černý čaj, mám se dojít zeptát Hanji-san jestli nějaký nemá?"
   „Nikdo tu černý nepije. Nikdo ho mít nebude. Prostě mi nějaký udělej."
   Přikývne a zaleje dva šálky s čajem. Jeden mi předá a vrátí se na gauč.

   „Levi! Levi! Jsi doma? Já vím, že tam jsi, tak mi koukej otevřít!"
   Opravdu mě musí Hanji rušit zrovna teď? Můj Bože, ona se snad nikdy nezmění.
   Zvednu se a dojdu jí otevřít.
   „Ahoj Han-" Obejme mě.
   „Levísků! Už je to doba, co jsme se neviděli!"
   „Jo, je to jenom měsíc a půl."
   Hanji se ode mě nikdy neodtrhla. Ani po práci ne. Petra taky chvíli vydržela, ale postupem času ji to přestalo bavit. Co tak vím, tak je právě teď několik tisíců kilometrů od nás.
   Odtáhne se a podívá se na mě. „Tys brečel?" podiví se.
   Asi mám rudý oči, musím mít. Přikývnu a zadívám se do dveří, které neustále držím za kliku.
   „Co se stalo?"
   „Eren."
   Hanji je jediný člověk, kterému se můžu svěřit. Samozřejmě to byl hlavně Eren, kterému jsem se svěřoval, ale ten tu teď není.
   Nejsi tady Erene. Moc mi chybíš.
   „Zlato, to bude dobrý. Určitě mu je dobře," opět mě obejme, teď ale něžněji.
   No právě. 'Určitě mu je dobře', ale co když to tak není? Co když nás nemůže vnímat? Co když nebe neexistuje?
   Kde jsi Erene? Potřebuju se uklidnit. Potřebuju mít jistotu, že dokážeš vnímat.
   Uchopí kliku a zavře za sebou. Pomalu se přesuneme ke gauči. Stále mě nepouští z objetí.
   „... Hanji?"
   „Hm...?"
   „Co když Eren... Není? Co když žádný nebe neexistuje? Co když prostě... Zmizel?"
   Víc si mě k sobě natiskne „Ale no tak. Levi, určitě někde je. Určitě je i jiný svět. A on v něm je."
   „Jak si tím můžeš být tak jistá?"
   „Vem si, někdo má mrtvici. Ti lidi, co ji přežili doktorům řekli, že se ocitli v tunelu. Na jednom konci světlo, na druhém konci černočerná tma. Ale z té tmy slyšel hlasy. Hlasy lidí, co byli u jeho nehybného těla. Hlasy rodiny. Existuje i další svět. Určitě."
   „Nemělo se to vůbec stát. Kdyby-"
   „Levi, neobviňuj se. Rozhodl se tak sám. Neříkej mi, že bys to v té situaci neudělal."
   „Zachoval bych se stejně. To asi jo."
   „Tak vidíš. Měl bys být na Erena pyšný."
   „Ono se ti to řekne."

Taková trochu víc depresivní kapitolka 😢 Btw. Ta otázka, kterou jsem položila minule platí až do úplného odhalení Erenovi smrti. Kdyby jste změnili názor, tak budu ráda, když napíšete 😊