Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 13

   Všichni na mě udiveně koukali. Teda i na Erena.
   „Vy...-"
   „Neříkej to," zarazí Hanji Petra.
   Nejspíš vím, co chce říct. Ale teď nemám čas se na to soustředit. Moje myšlenky vnímají jenom chuť toho dobrého jídla. „Erene, kdo to vařil?" nedá mi to, musel jsem se zeptat.
   „Já. Chutná vám?" zašklebí se.
   To není možné, aby to dělal on. Protože pokud by to dělal on, tak si ho najmu jako osobního kuchaře. Nepatrně přikývnu, ale on to stejně viděl, protože se jemně usmál.
   Petra sklonila hlavu do země.
   „Jaký je mezi vámi vztah?" zeptá se po chvilce Hanji.
   Opravdu to musím vysvětlovat? „šéf a zaměstnanec."
   „Šéf? Odkdy ty jsi šéf?" nechápe Hanji.
   Nejsem šéf, to je pravda. Ale pro Erena něco takového jsem.
   „Musíme jít. Historie, jdeme." Petra to nějak nezvládá. Co jí je? Nechápu ji.
   Dojím poslední kousek dobrého oběda a zavelím „Erene, zpět do práce."
   „Ale no tak, to mě tu necháte samotnou?" zakňučí Hanji.
   „Máš tady brigádníka," řeknu a odejdu i s Erenem zpět do kanceláře.

   Konečně jsem na konci krabice mých věcí. Na konec jsem se těšil nejvíc, protože tam je jedna věc, která mi je snad nejcenější. Na konci tě zase spatřím.
   Z krabice vezmu předmět a postavím ho na stůl. Je to fotka. Nikdy jsem neměl potřebu se fotit, ale tohle byla jedna z výjimek. Na té fotce seš nádherný, jako vždycky. Jen ta fotka mě dokáže stále držet ještě v reálu. A byla to jediná věc, kterou jsem nedal z ruky, když jsem se vzpamatovával ze tvé smrti.