Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 84

     Je načase přeskočit o tři dny dopředu, kde už konečně opouštím bílou budovu. Do teď si pamatuji ten úžasný pocit, kdy jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, který čechral moje vlasy a přesto mi běhal mráz po zádech z toho, že uvidím rodiče Erena. Dokonce jsem s nimi bydlel. Tento strach se ale ukázal jako zbytečný, Eren měl úžasné rodiče, a pořád má. A i má matka byla svým způsobem úžasný člověk, akorát jsem si to v té době neuvědomil. S otcem měla výjimečně pravdu, že se změnil. Skutečně se v té době změnil, ale já ho nenáviděl a do teď si nejsem jist, jestli mu vůbec někdy dokážu odpustit.

     Brzy ráno jsem vstal. Konečně vypadnu z této otřesné budovy! Eren dělá první zkoušku, nesmím si dovolit ho zaspat, už odsud chci pryč! Bohužel mám nakázáno od Erena, že bez něj nikam nejdu. Spratek. Dlouho jsem mu takhle neřekl, přitom v červenci byl pouze spratkem, nic víc. Kruci, ten čas letí. Když si pomyslím, že už to je dýl jak půlrok, co mu Erwin ublížil. Dokonce spolu už nějakých šest měsíců spolu jsme. Je vůbec možné, že to se mnou tak dlouho vydržel? A stále nepřestal milovat? A proč jsem ještě nepřestal milovat já jeho? Ba naopak, zamilovávám se do něj stále více a více. Je to uspokojující pocit. Konečně mám u sebe člověka, kterému na mně skutečně záleží. A zároveň mně záleží na něm.
     „Nesu vám snídani," ozve se od dveří. Lehnu si zpět do postele a zachumlám se uraženě do deky. Nechává mě čekat, skrček. To neví, že chci odsud co nejrychleji zmizet? Vím, dělá zkoušky, ale i tak. „Těšíte se domů?" zeptá se ženský hlas, co mě informoval o snídani. Rozhodl jsem se ji ignorovat. Nemám náladu si s ní povídat. Ona ale nepřestane „položím vám ji na stůl. Najeste se před odchodem, ano?" odejde a nechá mě tak znovu v tom ponurém tichu. Eren si dává na čas. Vím, že teprve teď začíná, ale i tak. Asi tu dalších pár hodin nevydržím.

***

     „Promiň Levi, zdrželi mě tam," vtrhl do dveří Eren a já div nevyskočil štěstím, že ho vidím. Naštěstí jsem se udržel.
     „S tím si nelam hlavu. Jak jsi dopadl?" zeptám se a posadím se. Nohy svěsím dolu. Eren se posadí vedle mě.
     „Ta Zlodějka knih je snad prokletá," řekne s pobaveným úsměvem.
     Neříkejte mi, že si opravdu vylosoval tu knihu „prokletá? Není prokletá, prostě si vysloužila pozornost," řeknu mu.
     Pobaveně se zašklebí. „Jo, na," řekne a natáhne ke mně ruku s igelitovou taškou „menší jsem ve svém šatníku nenašel," omluvně se usměje.
     Vezmu si tašku do ruky. To nemyslí vážně, že si mám obléct oblečení toho obra, že ne? „můžeš mi říct, proč musím vypadat jako pytel na brambory?"
     Pobaveně se zasměje „tak pardon, choď si po městě v tom županu."
     Zamračím se na něj. Vytáhnu oblečení z tašky a začnu se oblékat. Neřeším, že je rudý až na prdeli z toho, že mě tu viděl před chvílí pouze v boxerkách. Dlouhé triko si zakasám do černých džínů, které mi jsou i tak velké. Konce nohavic přehnu a zastrčím je do vnitřní strany. Eren si mezitím stihl stoupnout. Beze slova k němu přistoupím, uvázanou mikinu na jeho pase vyhrnu nahoru a rozepnu mu pásek. „L-Levi!" vykoktá mé jméno, já to ale ignoruji a pásek z jeho kalhot vytáhnu. Začnu si ho nasazovat.
     „Jsou mi velké, tvá chyba, že jsi mi nevzal pásek. Jo a ještě..." řeknu, když se zhodnotím. Tričko má na mě až moc velké rukávy a velký výstřih. Přistoupím tedy opět k němu a rozvážu mu mikinu, kterou si na sebe obleču. Vyhrnu si rukávy a teprve až teď jsem spokojen.
     „Sluší ti to," poznamená „můžeme jít?" zeptá se a natáhne ke mně ruku. Chvíli ji jenom pozoruji, po delší chvilce  ji vezmu a propletu si s ní prsty.
     Vyšli jsme z pokoje. Musím se ještě stavit u svého doktora, který mi dá podepsat nějaké papíry o potvrzení, že jsem tento ústav opustil. A tak se i stalo, zaklepal jsem na doktorovu kancelář. Eren počkal venku. Podepsal jsem pár papírů, byl jsem donucen si vyslechnout pár rad, které poslouchám už pár let a poté jsem konečně vypadnul z té zaprášené místnosti. S Erenem jsem vyšel před budovu, kde jsem ne nadýchl čerstvého vzduchu, který mi jemně vanul do vlasů, které čechral. Je to příjemné. „Jaký je plán?" zeptám se, když si na vánek zvyknu.
     Podívá se na mě „tak zaprvé se musíme stavit k tobě. Musíme ti vzít oblečení a předpokládám, že si tam budeš chtít vyhrabat někde peněženku, popřípadě klíče a další věci."
     „A potom?" zeptám se, když umlkne.
     „Ke mně domů, pokud se tedy ještě někde nechceš stavit."
     „Někam pro mobil. Ten můj leží někde na zemi roztříštěný v tom bordelu."
     „Fajn, hlavně to musíme stihnout do oběda. Pokud se zpozdím, tak budu mít u mamky peklo," chytí mě za ruku a vyrazí k mému bytu.
     „To tam chceš jít pěšky?" divým se. Ten kluk je magor. Od nemocnice to pár kiláků mám a Eren bydlí na druhé straně než já. Asi má opravdu rád dlouhé chůze.
     „A jak jinak?" zeptá se. Má pravdu, bylo by sprosté od něj chtít, aby zaplatil třeba taxi.