Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 62

     Vzdávám to! Prostě ho miluju! Už nevím, co bych k tomu ještě řekl. Propadl jsem tomu nejhoršímu svinstvu.
     Ale co teď? Eren se za tu dobu neozval a to je už pět dní zpět. Je to ten typ, co se prostě neozve. Místo toho se doma kárá za své výčitky. Opravdu to je problémový člověk.
     Chvíli váhám. Co bych měl udělat? Zavolat mu? Nebo bych měl počkat?
     Zavolat. Určitě zavolat. Proč? Zaprvé by to mohl slušně odnést Eren, co se týče jeho kárání a zadruhé bych se asi zbláznil, kdybych o něm následující měsíce neslyšel.
     Vytočím jeho číslo. Nemám nejsmenší ponětí, co budu říkat. Však já něco vymyslím.
     Zvedl to, ale nepromluví. To je víc jak dostačující důkaz, že není v pořádku.
     „Erene?" začnu opatrně.
     „Ano?" řekne potichu.
     „Jsi v pořádku?"
     „Jo."
     „Teď lžeš. Jsi mizerný lhář."
     Usměje se „máš pravdu, jsem mizerný lhář."
     Odmlčím se. „Neměl bych to být já, kdo by z toho pondělku měl být na větvi?" řeknu po chvilce.
     Mlčí. Nemá co říct?
     „Hele, přijď zítra, dobře? Můžeš v kolik budeš chtít, je víkend a do práce zítra výjimečně nejdu."
     „Dobře," hlesne.
     „Fajn, takže zítra. A nic si nevyčítej, udělal jsi, to, co sis myslel, že je správné."
     „Díky Levi. Kde se v tobě vzala taková starost?" konečně mluví!
     Jo, to bych taky chtěl vědět „těžko říct."
     „Zítra přijdu."
     „Jestli budeš půl hodiny postávat před dveřmi, tak tě na místě zabiju, jasné?"
     Zasměje se, což mě potěší „dobře, už musím končit, mamka zuří, že nejdu na večeři. Děkuji, že jsi mě rozesmál. Co já bych bez tebe dělal."
     A co bych dělal já bez tebe? „Fajn, měj se."
     „Ahoj."
     Ukončím hovor.
     To by bylo. Nevím zda bych měl ignorovat to teplo, co se mi rozlévá v břiše od doby, co se mi povedlo ho rozesmát, nebo ne. Ale ignorovat to úplně nejde, co si budem.