Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 27

     Abych to všechno ve zkratce vysvětlil. Zítra mě čeká večírek, který zahájí spolupráci s jinou firmou. Jelikož mám dost vysoké postavení, jsem velice žádán šéfem, který mě chce představit všem vysoce postaveným lidem. Nejradši bych nešel, ale tohle je opravdu něco, co je neslušné odmítnout. Ať už musím trpět jakkoliv.
     Jistě je vám jasné, že Hanji s tímhle nesouhlasí. A její pobouření, když se zmíním o večírku je horší od mého posledního večírku.
     Konal se před pár měsíci. Možná tak před půl rokem. Na takových akcích si mě lidé většinou všímají tak hodinu dvě. Potom jste odepsaní do konce večírku, který trvá třeba do tří do rána. A co v takové situaci začnete dělat? Přemýšlet. Bohužel já jsem vždycky odepsaný na svojí minulost s Erenem. Každý sál je stejný, takže vracení se do minulosti je velice lehké. Minulost máte přímo před očima.
     Výsledkem toho všeho je to, že se opiju. Nikdy mě alkohol netáhl a ani netáhne, ale ty večery to je jiné, jako bych bez alkoholu nepřečkal tu noc.
     Poslední takový večer skončil nemocnicí, kde mi museli pumpovat žaludek. Otrava krve. Hanji tenkrát byla mimo z toho všeho, co se stalo. Brečela a pořád dokola se mi omlouvala a opakovala, že na mě bude dávat větší pozor.
     Nedivím se jí, že mě nechce pustit, kór, když se minulý týden odehrála taky ne zrovna milá věc. Dala si volno tři dny, které zůstala se mnou. Po takovým traumatu je prakticky sebevražda jít na ten večírek, vím to. Ale nemůžu s tím nic dělat.
     Jdu na balkónek, na kterém se opřu o zábradlí. Podívám se na noční oblohu. Aniž bych chtěl, moje rty vytvoří ten malý úsměv, který se tolik líbil Erenovi. Díky němu se smál a byl šťastnější než před tím. Úsměv, díky kterému se mu zlepšila nálada, ať už se stalo cokoliv.
     „Vím, že mi právě teď nadáváš," začnu potichu mluvit ke hvězdám „neměl bych tam chodit," řeknu a odmlčím se. Snažím se nějak poskládat vhodně slova a utvořit tak smysluplnou větu. Je až pomalu k smíchu, že se svěřuji právě Erenovi, který tu ani není. Ale je to právě on, kdo mě drží při životě i nadále po jeho smrti.
     „Erene, vím, že se ti nelíbí, že tam půjdu. Vím, že se o mě bojíš, ale..." nevím, kde začít svojí myšlenku a tak chvíli mlčím. „Chci, abys věděl, že se mi tam nechce, ale přesto... Když se nad tím tak zamyslím, tak troška mého já tam chce. Chci tam z toho důvodu, že stoprocentně vím, že tě uvidím. Ať už to jsou pouhé iluze z minulosti či vzpomínky. Ať už mi bude po tom jakkoliv špatně. Vím, že uvidím znovu ty tvoje oči. Vím, že znovu uvidím tebe, tvůj úsměv. Je mi jedno, co bude potom. Mně stačí tohle," dořeknu svojí myšlenku. Tohle bych nikdy neřekl Hanji, a to jí říkám hodně věcí. Tohle jsem neřekl nikomu. Jen Erenovi. Sice nevím jestli mě slyší, ale pokaždé mám nutkání k němu mluvit. Kdo ví, proč to tak mám? Co myslíš Erene?