Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 79

     Ke konci března, což bylo pár dní po tom úžasném zážitku, jsem večer obdržel hovor od neznámého čísla. Nechal bych vás hádat, kdo to mohl být, ale vzhledem k tomu, že si nejspíš pamatujete na neustálé telefonáty s matkou, jak mi vyřizuje vzkazy od otce, tak předpokládám, že nebude zas tak těžké uhodnout, kdo mě nemile překvapil. Opět musím poděkovat Erenovi, který mi v tento den pomohl, dokonce i zachránil, ale to už předbíhám, k vyjádření budu mít času ještě dost.

     Je poklidný večer, není to tak dlouho, co Eren odešel. Musím říct, že za těch čtrnáct dní, co jsme se pomilovali, se náš vztah změnil. I když jenom trošku. Nevadí mi jeho přítomnost, ale zároveň mi vadí, že se se mnou schází. Nechci se měnit, nechci mu nic říkat, nechci ho zranit. Nechci mu jednoduše čelit. A zároveň se chci dotýkat jeho úžasného těla, okusit jeho úžasně hebké a sladké rty, podívat se ještě jednou do těch jeho smaragdových očí, které září jako Slunce. I ten jeho úsměv rád uvítám. Uvědomění si, že mě za necelý rok takto změnil mě děsí. On mě děsí a zároveň udivuje, že je něčeho takového vůbec schopen.
     Dejme tomu, že tu od jeho odchodu, což jsou nějaké dvě hodiny zpět, sedím na pohovce, čumím do stropu a myslím nad takovými blbostmi. Nechápu to, můžu dělat tolik věcí, ale já tu prostě jen tak sedím.
     Zvednu se a dojdu po své pravici k velkému oknu, co mám v obývací místnosti místo zdi. Je tu nádherný výhled na město, které je ke všemu teď ve tmě rozsvícené. Jeden by řekl, že to je jako z pohádky. Právě tady totiž Eren postává každý večer a obdivuje krásu výhledu. Jsem si vědom, že to na holky zabírá, ale na kluky? Eren mě nikdy nepřestane překvapovat. Avšak i já musím říct, že to je až pohádkově krásné. Rád pozoruji pouřky, když nějaké jsou.
     Na stolku se rozezvoní telefon. Hodím po něm chladným pohledem. Kdo mi může v tuhle hodinu volat? Přejdu ke stolku a podívám se na displej, který mi ukazuje neznámé číslo. Kdo by mi chtěl volat tak pozdě? Nemám moc času nad tím přemýšlet, protože tu je možnost, že to ten člověk na druhém konci vzdá a zavěsí a to nemůžu dopustit. Avšak když jsem zvedl hovor a uslyšel ten hlas měl jsem sto chutí vrátit čas a nikdy ten hovor nebrat.
     „Ahoj Rivi," pozdraví mě mužský hlas, co znám z dětství. Tlak mi spadl šokem tak nízko, že jsem neviděl nic jiného než tmu, hlava se mi točila z nedostatku krve obsahující kyslík a tak jsem byl nucen se chytit za hlavu, zavřít oči a předklonit se a počkat až se mi krev dostane do mozku. Klidně jsem mohl skolabovat. Vztek mě naplňoval, pomalu začal až přetýkat.
     „Kde si vzal do prdele moje číslo?!" zakřičím. To není možné, není možné, aby to byl zrovna on. Z těch všech lidí na planetě zrovna on. Tohle se nemohlo stát! Nemá od soudu zakázáno mě kontaktovat?! Ah, já zapomněl, to se vztahovlalo do dovršení plnoletosti, teď už mohl. Do prdele!
     „Nečerti se Rivi," nekřičí, chová se mile jako kdysi před mojí matkou nebo při návštěvě. Takzvaná maska hodného tatíčka. Ale za maskou to byl hajzl až do morku kostí.
     „Jsem Levi! Pro tebe Pan Ackerman!" přepadá mě vztek.
     „Hele Rivi, já vím, že to, co jsem dělal bylo špatné, vím to, rád bych se ti alespoň omluvil, nežádám od tebe odpuštění, jenom chci, abys věděl, že se ti omlouvám. Doufám, že se máš dobře, a taky bych rá-"
     „Nesejdu se s tebou! Neodpustím ti! Nech mě do háje na pokoji! Nejsi moje nic! Nestojím o tebe! Tak mi kurva vypadni ze života! Jestli mi ještě jednou zavoláš, postarám se, aby ses do toho lochu dostal znovu, a tentokrát, aby tě už nikdy nepustili! Shnij si tam!"
     „Rivi, už jsem si to všechno za těch osm let srovnal v hlavě, nenáviď mě, jak myslíš, ale prosím, sejdi se se mnou a nech si to všechno vysvětlit. Vyslechni si mě a pak, když usoudíš a uznáš za vhodné, mě klidně odhoď. Žádám pouze o tohle, nic ví."
     „Myslíš, že budu tak štědrý?! Vypadni!" jsem si jist, že mi každou chvílí přijde zaťukat někdo na dveře se slovy, ať se ztiším.
     „Dobře Rivi, dneska tě nechám být, už je pozdě. Nečekej ale ode mě, že to tak rychle nechám být. Měj se," zavěsí. Byl klidný po celou dobu. Opravdu je tak naivní?! Vážně si myslí, že mu odpustím?!
     Zírám na displej dobrých pět minut, ticho před bouří, a že tohle bude pořádná bouře.
     Než si stačím uvědomit, co vlastně dělám, mobil letí proti zdi a samozřejmě se roztříští na kusy. Stolek, který stojí přede mnou je do pár vteřin ve vzduchu a s dopadem se dvě ze čtyř nohou ulomí. Rozbíjím vše, co se dá. Lampa, televize, křeslo převrácené, Květináče s hlínou a rostlinami poházené po zemi, obrazy i se sklem roztříštěné též po zemi. Když mi v obýváku došli věci, s řevem jsem se vydal do kuchyně, kde jsem veškeré šuplíky s nádobím vyházel, S nábytkem jsem házel. Tím samým si prošla koupelna i ložnice. Celý byt byl zničený. Všechno. A mně to pořád nestačilo. Neukojilo to natolik můj vztek, abych toho nechal. Potřeboval jsem rozbít ještě něco. A první, co mi přišlo na oči byla ta velká okna, co ukazovala tak nádherný výhled na město. Mlátil jsem do něj tak dlouho, dokud jsem ho nerozbil, což zabralo celkem dlouho.
     Sesunul jsem se na zem, v rukou mě bodaly kousky skla, keramiky a dalších ostrých věcí. Krve ze mě taky neteklo zrovna málo. Byl jsem vyčerpaný, unavený, naštvaný. Nikdy se v mém životě neměl už ukázat, tak proč se přece jenom ukázal? Odkuď vzal mé číslo?
     Dumal jsem nad tím vším do té doby než se mě nezmocňovala únava. Víčka byla čím dál tím víc těžší. Vánek z rozbitého okna mi rozcuchával vlasy. Je chladný a příjemný.
     „Levi!" uslyším odněkud z dálky. Donutím přivřené oči ještě na chvíli otevřít. Uvidím Erena se zděšenou tváří, jak ke mně běží a kleká si ke mně. Ta tvář se k němu nehodí, měla by se smát „bože, Levi, ty krvácíš!" opravdu? Vždyť je to jenom pár škrábanců. Nic hrozného. „Co se tu stalo?! Levi! Neusínej!" rozhlížel se kolem sebe, něco hledal. Zvedl se a běžel do koupelny. Já jsem se zmohl na zvednutí jedné ruky a zjistil, že jsem si přeřízl nějakým střepem tepnu. Aha, tak proto ta náhlá únava.
     Eren je během minuty u mě s lékárničkou. Vytočil číslo, jen, co mu to zvedli vychrlil na ně mojí adresu a můj stav. Je mi jasné, co mu budou říkat: přiškrtit ránu a zastavit tak krvácení. A nesmím přestat komunikovat. Položí si mobil, s nějakou ženskou se kterou mluví, na zem a začne plnit její instrukce. Všiml jsem si, že drží mojí ruku, jenže já ten dotyk necítím, kdybych neviděl, tak to nevím. Je jen otázkou času, než omdlím.
     „Levi! Vydrž ještě chvilku, ano? Pomoc je na cestě! Všechno bude dobré! Jen mi prosím neumírej!" poslední větu zavzlyká. Po tvářích se mu začínají kutálet slzy, které dopadají kamsi na zem. Ruce má celé od mé krve. Kdyby tu byl, zachránil by mě. Ale taky tu je možnost, že kdyby tu byl, mohl by skončit jako celý byt. Jsem pro něj nebezpečný.
     Zavírají se mi víčka, už je nadále neudržím. „Levi?! Levi! LEVI!" poslední, co jsem slyšel bylo prosebné volání, poslední, co jsem viděl byla tma, poté už nic. Vše ztichlo, oči vypověděli službu, mozek nemyslel, srdce nebylo, nic jsem necítil, byla pouhá prázdnota.

     Kdybych nedal Erenovi klíč od svého bytu, nemohl by se za mnou dostat. Kdyby se Eren nevrátil pro své učivo, nepřišel by. Nezachránil by mě. Nežil bych. A on by nemusel čtyři roky na to umřít.

Teď, když nad tím tak přemýšlím... Ten jeho otec tam hraje dost velkou roli, co? A víte o tom, že týrání Leviho jsem vymyslela až za pochodu?😂 Náhodou to ten příběh okořenilo.

Tak... Sem s těmi vašimi detektivskými schopnostmi 😂