Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 77

     Před námi je březen a s ním přichází Erenův stres. Za měsíc totiž bude dělat maturitu a s tou je to vždycky těžké. Pokaždé, co chodil ke mně, tak jenom s učením. Jednou za čas jsem mu třeba něco vysvětlil nebo ho vyzkoušel. Nepouštěl jsem ho z bytu dřív než se to nenaučil. Bral jsem to jeho učení důkladně, ostatně jako mojí práci. V mém životě jsem chtěl mít pouze úspěchy.

     Už se zase učí. Neměl by právě teď už začít odpočívat? Klid před bouřkou jak se říká. Právě teď vařím, on té situace využil, jak už víte. No, nevím jestli se tomu dá říkat vaření, spíš jsem se rozhodl pro salát, který vznikne při smíchání ingediencí, takže mám za pár minut hotovo. Dneska nemám náladu vařit.
     Když mám hotovo, dám jídlo do ledničky a dojdu zpět za Erenem, který sedí na gauči. Vždycky sedí na gauči, když se učí. V ruce drží hromady papírů. Znepokojuje mě to, to se plánuje všechno dneska naučit? Vezmu mu papíry z ruky a podívám se na látku. Zlodějka knih. Takže literatura. Možná na to nevypadám, ale literaturu mám rád, těch dvacet knih, co jsem měl na střední mít přečtených za čtyři roky, jsem zvládl za půl roku. Knihy mám rád, ačkoliv se k nim teď nedostávám.
     „Levi!" vyštěkne a snaží se mi učivo vzít, ale já před ním uhnu škubnutím ruky nahoru. Kdyby neseděl, tak by na ně dosáhl, smůla.
     „Zlodějka knih... Spisovatel?" podám první otázku.
     „Markus Zusak," zabrblá.
     „Kdy a kde se příběh odehrával?" místo toho, abych skenoval papír, tak skenuji jeho oči. Koneckonců k tomuto příběhu jsem se ne jednou vracel, takže tu knihu mám dobře zažitou.
     „Za druhé světové v Německu."
     „Město?" směšné, že jsem se němčinu nikdy neučil a stejně si to pamatuji.
     „Já nevím!" zasténá „Levi nech to být."
     „Hlavní hrdina?" pokračuji.
     „Liesel Memingerová."
     „A?"
     „Vždyť je jediná!"
     „A co smrt? Ich-forma nebo er-forma?" chyták na který se nechá chytit většina lidí.
     „Er-forma."
     „Chyba."
     „Jakto? Vždyť ten příběh nevypráví Liesel," nechápe.
     „Ale smrt je vypravěč, který vypráví příběh."
     „Ale když je vypravěč, tak je er-forma!" nechápe.
     „To sice ano, ale smrt mluvila i o sobě, tudíž to je ich-forma," vysvětlím.
     „Nech to být Levi!" protestuje. Nadechuji se pro další otázku, ale jeho paže mě obejmou kolem pasu a stáhnou na sebe do klína. Snaží se mi vzít papíry z rukou, ale nestihne to, opět. „Levi, dej mi je!"
     „Nebo co?" odmítám mu je dát. Akorát z toho scvokne, nesmí se toho tolik najendou učit.
     „Nebo... Nebo..." neví co má říct. Nadhodím slabý úšklebek. „Nebo tě přinutím dokončit to, co se tehdá stalo," potichu prohodí a jeho oči se zalesknou vzrušením.
     Tak nějak vím na co naráží „jenom tohle?" zeptám se a odhodím papíry na stolek. Přitlačil jsem ho ke gauči, takže teď leží a já na něm sedím obkročmo „tentokrát ti nebude kručet v břiše?" prohodím.
     „Tentokrát nikdo nepřijde?" vrátí mi to a já už zmlknu. Nechám se společně s ním unášet polibky. Jeho rty začínají ztrácet kontrolu nad svou teplotou, kterou by měly mít. Jsou studené, jak moc vzrušený přesně je? Naštěstí ho mé rty zahřívají. Také se mu ty rty zvětšily, což mně taky, o tom nepochybuju. Tentokrát jsem trošku studoval a myslím, že neudělám nic špatně. I když, co si budem, kromě hlavního hřebu večera to je stejné jako u ženské, což ví každé malé dítě, co dělat, aby byla žena nažhavená.
     Moje ruce si razí cestu pod tričko, které svým vyšším a vyšším zkoumáním vyhrnují triko nahoru. Jedna nechtěně přejede po již vztyčené bradevce, avšak neujme se jí. Ještě ne, máme čas. Může se vzrušením zbláznit. Vidím to na něm.
     „Kruci na tohle nemáme celý den!" vybuchne, sedne si a sundá si tričko sám. Odhodí ho kamsi do místnosti a opět si lehne. Tu hruď znám z paměti a přesto na ni koukám jak na svatého. Chci ji ochutnat, tak moc chci. Je bez jediného skrábance, tak čistá. Nádherná. Svaly se mi ukazují se vší parádou.
     Začnu ochutnávat od krku. Snažím se nevynechat jediný kousek. Přejdu ke klíční kosti a postupně, pomaloučku dolů. Jedna ruka se ujmula bradavky a druhá si pohrává s lemem kalhot. Nádherně mi vzdychá, je to úžasný zvuk. Nádherný hlas. Jestli bude takhle vzdychat celou dobu asi se zblázním slastí. I přes to, že chci slyšet jeho vzdychy se rozhodnu ho trošku umlčet. Přesunu své rty zpět k těm jeho. Chutnají tak sladce. A jeho tělo na tom není jinak.
     Začne mi vyhrnovat tričko. Chytím ho za ruku až pomalu spanikařeně. Nedošla mi jedna dost podstatná věc. Moje pošramocené tělo. Nechci, aby ho Eren viděl.
     „Levi?" zeptá se. Když vidí, že nereaguju, tak si sedne čímž mě donutí k narovnání se. „Levi, co se děje?" tuší, že je něco špatně.
     „Nic se neděje!" zbrkle zasyčím do místnosti. Do očí se mu právě teď dívat nechci.
     „Bojíš se?" zkouší to.
     „Myslíš sexu?! Jsi blázen?!" štěkám. Nechci zase chytit záchvat, protože jestli ho chytím přímo před ním, tak si nejsem jistý zda-li se mnou může zůstat.
     „To jsem nemyslel," usměje se jemným úsměvem „myslel jsem mi ukázat zbytek těla na kterém se tvůj otec vyřádil," potichu a soucitně řekl. Začíná ze mě číst. Je pravda, že teď zrovna nemám svojí masku, ale i tak se mu klaním. Ani vlastní matka nezvládá ze mě číst natož někdo cizí.
     „Dej mi pokoj Erene!"
     „Proč se bojíš? Kvůli sobě? Mně? Nebo proč?" ptá se neustále dál a dál. Chce mi jenom pomoct, nechci po něm křičet.
     „Jakému slovu jsi přesně nerozuměl?!" podívám se na něj. Jsem chladný, ale na něj to nepůsobí. Když se nad tím tak zamyslím, kdy to na něj působilo? Nikdy.
     Políbí mě, krátce, ale příjemně. „Levi chci ti pomoct!" mluví opatrně, jako by mě měl sebemenším zvýšením hlasu rozbít.
     „Nestojím o tvojí pomoc!"
     Mlčí. Přemýšlí, co říct „bojíš se, že uteču?" zeptá se po chvilce. Zaskočí mě to. To ze mě až tak moc dokáže číst? Pokračuje „bojíš se, že mi to bude připadat nechutný? bojíš se, že tě budu vidět jako stvůru? Jediný, kdo je tady zrůda, je tvůj otec Levi!" udeřil hlavičku hřebíku. Chci mu věřit, ale když jsem se takhle ukázal matce, tak se cosi v jejích očích změnilo. Lítost tam byla, to ano, ale taky tam byla vepsaná ohavnost. Nikdy mi na můj trup nesáhla, pokud jsem neměl triko. Nikdy. A je to moje matka. Eren taky uteče. Nechci vidět v jeho očích ohavnost. Nechci.
     „Utečeš, jako všichni ostatní," mluvím ledovým hlasem, ale klidně.
     „Neuteču. Slibuju. Budu tě milovat pořád stejně."
     „A to ti mám věřit jak?"
     Mlčí. Vtáhne mě do svého polibku, jedna z jeho rukou si mě přitáhne blíž za krk. Jemně. Ta druhá si proplete s mou rukou prsty. Jeho rty se přesunou ke krku. Nedělá to poprvé, určitě ne. Ruka z krku se přesune ke spodní části trika. Opět mu ruku chytím, když se snaží vkrást pod triko.
     „Levi, zkus to," zašeptá a stiskne mou ruku, kterou do teď drží. Čeká na mojí reakci. Jeho polibky na krk mě uspokojují, navíc na něm mám dva prstence, kterým se nevyhybá. Povolím stisk a on zapluje pod tričko. Po chvilce se přidá i druhá ruka. Pečlivě prozkoumává mé tělo. Mé jizvy. Jak postupuje výš, tak hrne s sebou i tričko, které ke konci sundá. Podívá se na mě. Je smutný, zničený, naštvaný, šťastný... Nechápu ani jedno z toho.
     „Prosím řekni mi, že ho můžu zabít," řekne mi. Překvapí mě. Jaktože neutíká? Jaktože se neštítí? Proč chce mého fotra zabít? Neměl bych to být já? Podívá se mi do očí „jak jsem slíbil, neuteču a nepřestanu milovat," usměje se na mě „děkuji, že jsi mi dovolil mi tohle ukázat," přejíždí prstem po těch největších jizvách. Neštítí se jich. Proč?
     „Pořád mi ještě nevěříš?"
     Věřím. Teď už mu věřím. Začnu znovu naší rozehranou hru. 

Zmíněnou knihu „Zlodějka knih" je úžasná kniha, kterou určitě doporučuji :3 Ti z vás, co ji četli můžou s tíhmto příběhem vidět určitou podobnost. Levi je ve finále něco jako smrt, která vypráví o minulosti. Smutný příběh, ale jak říkám, dokonalý. Rozhodně doporučuji.