Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 73

     Sotva vejdu do místnosti, rozezní se ticho. Sednu si na své místo a snažím se všechny ignorovat.
     „Le-" zkusila matka, ale bohužel pro ni, stařenka ji nenechala.
     „Kuchel, nech ho taky chvíli v klidu," přikázala ji a mě obohatila svým vrásčitým úsměvem.
     „Tak co, našel jsi si nějaké děvče?" vypustí staříkova ústa.
     „Franku! Jsi jak Kuchel! Nemůžete Rivaillea nechat být?" pokárá ho stařenka.
     „Omluvte mě," zvedne se ta holka a odejde do vedlejší místnosti, kde se rozpovídá s volajícím.
     „Co? Je důležité být alespoň trochu v obraze ne?"
     „Však když bude chtít, tak začne mluvit sám!" obhajuje mě, za což jsem jí neskutečně vděčný.
     Ještě chvíli se tam takto dohadovali až jsem se rozhodl, že tuto šaškárnu ukončím. Zvednul jsem se ze starého křesla se slovy: „Jdu spát, zítra brzy vstávám," a odkráčím ke dveřím.
     „A co tvoje insomnie?" zeptá se matka. Už mi opravdu leze krkem.
     Otočím se čelem k ní „už mě dost otravuje jak musíš do každé maličkosti rejt, nemůžeš mě alespoň jednou nechat?! Zítra si zavolám taxíka, s tebou nepojedu, nemám v plánu poslouchat ten tvůj výslech," zaútočím na ni.
     „Čtyři hodiny?! Levi tak dalekou cestu žádný taxikář nepojede!"
     „Tak vlak, první třídu jsem schopen přežít," vymyslím okamžitě druhou variantu.
     „Víš kolik to stojí?! Levi neblázni a jeď se mnou!" doprošuje se odpuštění, avšak ať nečeká odpuštění ode mě, protože ode mě žádné nedostane.
     „Ty moc dobře víš, že jsem šetřílek a k tomu všemu mám dobře placenou práci. Už teď mám na účtě peníze na luxusní vilu a auto zároveň, nějakých pár stovek je pro mě nic," obhájím se a už odcházím do pokoje pro hosty. Ach ano, moje peníze. Erwin mi dává božskou výplatu, kterou hodně lidí závidí. Když na to přijde, můžu mu tu jeho firmu překoupit a ještě by mi něco zbylo. A ano, můj účet schovává miliony, taky už nějaký ten pátek pracuji a u Erwina si vydělám za rok něco okolo dvou milionů. Když se firmě daří, tak se daří i zaměstnancům a teď si vemte, že jsem šéfova pravá ruka na kterou nedá dopustit.
     Převléknu se do nočního a svalím se do postele. Vezmu si mobil ve kterém si ještě narychlo objednám lístek na vlak do vagónu první třídy. A nastavím si budík na pátou ráno, chci odsud co nejrychleji zmizet. Mobil si položím vedle hlavy a poté se pokouším už jenom zavřít oči, avšak marný pokus ke spánku. Moje insomnie mi dává jasně najevo, že neusnu. A tak čumím jenom do stropu a přemýšlím nad dneškem. Vím, že takový už nebudu. Usměvavý a šťastný. A pokud jo, tak rozhodně ne v blízké době. Přesto to byl ale krásný pocit protáhnout své rty do úsměvu. Chtěl bych se s tím úsměvem vidět, nikdy jsem se totiž smát neviděl. Vlastně jediný úsměv, který jsem po tom incidentu s otcem vypustil byl pouhý výsměšný úsměv či zasmání.
     Zacinká mi mobil vedle mé hlavy, tón se rozezní po tiché místnosti a já pod takovým náhlým hlasitým zvukem málem ohluchnu. Vezmu mobil, který mě málem ve tmě oslepí. Podívám se na novou zprávu od Erena.

E: Dobrou noc Levi :D

L: Ty ještě nespíš?

E: A ty snad jo?

L: Jenže já narozdíl od tebe trpím nespavostí.

E: A proto jsi tehdá po tom úklidu spal jako batole

L: Bolel mě celý člověk

     Delší dobu žádná odezva, usuzuji, že usnul s mobilem v ruce. Položím mobil opět na kraj postele a pokusím se zavřít oči s cílem usnout. Moje mysl se noří do ticha místnosti. Ticho mě velice uklidňuje a navíc mi srovná myšlenky, které mám po dnešku celé rozházené.
     Rozezní se telefon vedle mě, čím mi způsobí infarkt. Okamžitě tento noční hovor zvednu.
     „Jsi ty vůbec normální?! Chceš mě zabít?!" vyštěknu.
     „Ups... Promiň."
     „Přivedeš mě do hrobu!"
     „A nebo ty mě tím tvým neustálým držkováním," vrátí mi to.
     V jeho případě to nezní vtipně. On si je totiž schopen ublížit. Cosi se ve mě neklidně pohnulo a já měl rázem problém s utěšováním samu sebe, že se tomu klukovi na druhém konci nic nestane.

     Kdybych jen tušil, že stane. Jsem si dobře vědom, že s jeho smrtí jsem nemohl nic udělat, nikdo nebyl schopen nic udělat. Ale i přesto je ve mně výčitka, která je neoprávněná. Myslím si, že se Eren se mnou, i po všech těch mých urážkách, měl dobře. Mrzí mě jeho smrt víc než kohokoliv jiného. Jeho rodiče mě považují za hrdinu, poněvadž jsem všechno viděl. Byl jsem poslední člověk, co s ním mluvil. Byl jsem poslední člověk, co viděl jeho dva překrásné smaragdy těsně před tím, než se uzavřely a už nikdy nepohlédly na svět. To jsem mimochodem také viděl, jejich zavírání se před světem. Viděl jsem jeho poslední úsměv, který byl věnován mně. Byl jsem to já, kdo na sobě měl a pevně držel jeho tělo, které bylo těsně před spánkem, který se proměnil ve věčný spánek. Do teď tohle všechno vidím živě a nedělá mi to vůbec dobře. Avšak mám neuvěřitelně velkou podporu u jeho rodiny i jeho přátel.

     Přetočím se na bok „běž spát, nebo zítra zaspíš své kámoše."
     „Ale já si chci ještě povídat!" zasténá prosebně.
     S mými rty si opět začíná pohrávat jemný úsměv, sotva viditělný na oko „Erene," téměř zašeptám. Můj hlas vypovídá službu a oči se mi najednou nekontrolovatelně zavírají.
     „Ty usínáš!" poznamená nevěřícně.
     „Dejme tomu, že mě tvůj hlas uspává..." hlas mi selhává a tak to jen obtížně ochraptěně zašeptám.
     „Našel jsem tvůj lék na nespavost! Jsem génius!" chválí se.
     „Nekřič," nakáži mu a dodám „radši mě koukej uspat."
     „Ale jak?"
     „Co já vím, ukecanej jsi dost, tak se o něčem rozmluv."

     Nakonec mluvil o svých Vánocích. Usnul jsem kolem desáté věty. S Erenovou přítomností jsem nikdy s nespavostí problém neměl. Kruhy pod očima mizely, nízký tlak se zmírnil, silné čaje obsahující kofein jsem už také tolik nepotřeboval. Kůže nabrala barvy. To všechno se změnilo do roka. A po Erenově smrti se to všechno vrátilo.