Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 113

     Chodil jsem za Erenem v jednom kuse, každým dnem jsem byl bledší a bledší, bez jídla a spánku. Jediné, co jsem potřeboval, byl Eren. Ale i tohle muselo jednou skončit. Eren se rozhodl ukončit svůj život v době, kdy jsem u něj nebyl. Do teď si myslím, že to udělal úmyslně, abych ten otřesnej zvuk neslyšel. Jenže mě se tak jako tak rozezněl v hlavě, když mi o tom doktor pověděl. Ten pocit nejde ani popsat. Začal jsem v tu dobu vidět černě, nohy se mi roztřásli, mysl přemítala jednu a tu samou větu. Nikomu tento pocit nepřeji.
     Za čtrnáct dní se konal pohřeb. Mluvili tam naučený text, poté vzali text, který napsala Carla s mou pomocí a samozřejmě její rodinou. Poté přišlo loučení s mrtvým. Víko rakve bylo na přání otevřeno. Úmyslně jsem šel až jako poslední, nechtěl jsem, aby všichni slyšeli, co říkám. A taky jsem nikoho nechtěl zdržovat.

     Konečně jsem na řadě jakožto poslední člověk. Normálně chodí ti nejbližší jako první, ale očividně jsme my mysleli všichni na to stejné. Chceme se rozloučit soukromě a dlouze. Carla, Erenův táta a jeho sestry se rozloučili pořádně. Trvalo jim to dost dlouho. Ale nemám jim to za zlé, je to poslední loučení.
     Předstoupil jsem k rakvi. „Nikdy jsem nečekal, že mě opustíš tak náhle. Slibuju ti, že se pokusím žít život, za který budeš rád. Znovu se už neuzavřu, naplním tvou poslední prosbu. Jen jednu věc ti neslíbím a odmítám ji splnit. Nikoho si nenajdu. Nikdo nebude tvá náhrada. Jsi pro mě ten jediný, počkám si na tebe." Carla mě jako jediná poslouchala. Všichni ostatní už čekali venku.
     Vzal jsem naposledy Erenovu ruku a i přes to, že to je už pouhé mrtvé tělo několik dní uchované někde, kde se nezkazí a hodně lidem by se tohle gesto hnusilo, políbil jsem Erenův prsten.
     „Levi... Ty jsi ho požádal o ruku?"
     „Jo, ale odpovědi se asi už nedočkám."
     „Tak to ty jsi vzal ten jeden prsten, lekla jsem se, že ho holky vzaly," přejde ke mně, vytáhne něco z kapsy, chytí mou ruku na kterou mi něco dá. „Jsem si jistá, že by ti řekl s velkým vypísknutím ano."
     Prohlédnu si svou ruku. Druhý prstýnek. Vykouzlí mi to šťastný ale zároveň smutný úsměv na tváři. Hned na to se ale rozbrečím. Carla mě okamžitě obejme a dá mi tak pocit, který jsem nikdy neměl. Konečně jsem pochopil po tolika letech, co to je mít matku.